Za drtivou většinu poruch v krajině může člověk
V Beskydech našli způsob, jak se vypořádat se suchem. „Opatření na zadržení vody však nejde všude aplikovat jak přes kopírák,“říká koordinátor projektu.
Česko v posledních letech hodně trápilo sucho. V Beskydech loni přišli s jednoduchou a účinnou metodou, jak udržet vodu v krajině. Má ohlasy v celé republice i na Slovensku. Stačilo vybrat nepoužívané trasy, po nichž se v minulosti stahovalo dřevo a po nichž dnes z lesů odtéká velké množství vody, udělat v nich bagrem jámy, které povrchovou vodu zadrží a umožní jí vsáknout do půdy. Hlavním koordinátorem projektu je Miroslav Kubín ze správy Chráněné krajinné oblasti Beskydy. „Snažíme se přijít na to, co jsme jako lidi v krajině pokazili a jak se to dá napravit. Aby voda ze ‚střechy Evropy‘ neodtékala bez užitku pryč,“říká Miroslav Kubín.
V adresáři CHKO Beskydy jste psán jako zoolog, ve velké míře se ale zabýváte problematikou udržení vody v krajině. Co vás k tomu přivedlo?
Ryby. Na vysoké škole jsem se zaobíral otázkou, proč se některým druhům ryb v beskydských řekách daří lépe a jiným hůře. Aby byly v řekách spokojené, potřebují poměrně pestré životní podmínky. Čistou vodu bohatou na kyslík, dostatek potravy, velké množství úkrytů pod břehy, balvany a především dostatečně velký průtok vody celý rok. Téměř všechny jmenované faktory dnes v řekách chybějí, a to se poté odráží na množství ryb. V té době jsem si kladl otázku, proč tomu tak je? Jestli se jedná o přirozený proces, nebo za to může člověk.
K čemu jste došel?
Že je třeba k řece přistupovat jako k celku. Aby mohla v kulturní krajině dobře fungovat a plnit přirozené funkce, tak se o ni musíme správně starat od pramene směrem dolů do údolí. Začal jsem postupně procházet i širší okolí řek, takzvané poříční ekosystémy. V suchých měsících jsem zjišťoval, kam mizí voda, a za lijáků jsem procházel lesy a řešil, proč ve stejnou dobu, za stejných úhrnů srážek jsou některé potoky kalné a plné vody a jiné se sotva zavodnily. Pomalu, ale jistě jsem docházel k závěru, že za drtivou většinu poruch v krajině může člověk a příroda jen ve svých extrémech prověřuje, jak dobře, nebo špatně lidé v krajině hospodaří.
Takže jste z úzce odborného pohledu přešel na komplexnější vnímání celé problematiky?
Ano. Najednou zjistíte, že je problematika ryb spojena s lesním hospodářstvím a vodním hospodářstvím, s hydrologií, geologií, pedologií, se suchem a povodněmi a že je zapotřebí do zlepšování krajiny zapojit více odborníků. Ale to nestačí. Aby se dílo podařilo, je nutné zapojit i vlastníky pozemků, správce toků, lesníky, úředníky a veřejnost. Lidem už naštěstí přestává být lhostejné, v jakém stavu příroda je. Nikdo nechce, aby nám z pomyslné střechy Evropy zbytečně odtékala voda. Ani vyprahlou krajinu nebo čím dál častější bleskové povodně. Ale málokdo je schopen na problémy v krajině upozornit a nabídnout relevantní řešení.
Dá se tedy říct, že les v původní přirozené podobě byl schopný vodu v krajině dostatečně zadržet a jako následek lidské činnosti přestal tuto funkci plnit? Jaké jsou tedy největší hříchy spáchané v krajině?
K první otázce bych řekl, že z velké míry ano. Ale i současný, lidmi pěstovaný les může mít skvělou vodozádržnou funkci. Spolu s pramennou oblastí funguje jako obrovitá houba. Když zaprší, nasaje veškerou vodu do sebe a postupně ji uvolňuje. Klidně může napršet 30 nebo 100 milimetrů srážek během pár hodin a v lese je klid a potoky nejsou rozvodněné. Přívalový déšť se tlumí v korunách stromů. Na zem dopadá v podobě menších kapek, nebo stéká po kmeni stromů. Ideální je, když je v lese dostatek mrtvého dřeva a silná vrstva humusu. Každá kapka se vsákne. Žádný povrchový odtok vody, a to ani při přívalových deštích. Problém nastává, když déšť dopadá na udusanou půdu.
Proč?
Může se jednat o lesní půdu zhutněnou těžkými stroji nebo o půdu na polích či trvale travním porostu. Všechny typy uježděných půd se chovají stejně: nevsakují dostatečně vodu. A to jsou ty
„hříchy“, které pácháme na přírodě. Kdyby se jednalo o pár lesních nebo polních cest, tak je svět v pořádku. Ale v posledních padesáti letech přibyly stovky kilometrů lesních cest a přibližovacích linek. Navíc používáme čím dál těžší stroje. Takže vytváříme ještě hlubší rýhy v krajině nebo ještě více udusáváme půdy. Aby toho nebylo málo, tak nám k lineárním cestám přibyly i uježděné plochy po likvidaci kůrovcové kalamity. A to už přestává být legrace. Okolí těchto ploch je výrazně sušší a za dešťů voda po zpevněných plochách odtéká v podobě drobných potůčků rychle do údolí. Takových potůčků jsou jen v Beskydech statisíce. Některé turistické stezky nebo přibližovací linky, které jsou orientovány kolmo dolů po svahu, vypadají za sucha jako vyschlá koryta, říkáme jim beskydské vádí. Během intenzivních srážek se změní v kalné potoky unášející půdu i kamení. V konečném důsledku mohou umocňovat sílu bleskových povodní.
Právě na tuto problematiku jste se zaměřili ve svých opatřeních?
Přesně tak. My se snažíme zhutněné plochy půdy rekultivovat tak, aby se jim vrátila vsakovací schopnost. Používáme k tomu například metodu jáma–hráz–jáma. Toto opatření má dostat vodu zpátky pod povrch, aby zasákla hluboko do půdy a zůstala v ní co nejdéle. S metodou přišel kamarád Štefan Vaľo z Košic. Minulý rok uspořádal pro zájemce třídenní terénní exkurzi po východním Slovensku. Byli jsme ohromeni. Neviděli jsme žádné známky eroze, žádné sesuvy, ani v nejprudších svazích, které měly až třicet stupňů. Kolem rekultivovaných ploch bylo zeleno. Tehdy jsme si řekli, že tento typ opatření je ideální i do beskydských podmínek.
Co je k tomu potřeba?
Bagr a zkušení lidé. Vždy říkáme: „Co jsme těžkou technikou v krajině pokazili, můžeme těžkou technikou napravit.“K rekultivaci používáme tři typy opatření. První je rekultivace přibližovacích linek inovativní metodou jáma–hráz–jáma. Cílem je zadržet vodu a podpořit vsakování do hlubších vrstev půdy. Druhým typem je rekultivace přibližovacích linek za účelem podpory biodiverzity, aby se zvýšilo množství biotopů pro ohrožené druhy obojživelníků. Vytváříme tak na starých přibližovacích linkách jámy, které jsou trvale naplněny vodou a vytvářejí v okolí vlhké mikroklima a kromě zadržovací funkce pomáhají také při ochraně přírody. Třetím typem jsou zasakovací pásy. U většiny vsakovacích jam vodu přímo neuvidíte. Její přítomnost poznáte podle toho, že je kolem zdravý les. Roste tam tráva, podrost, keře. Jde o to
Protože česká krajina je rozdělena mezi velké množství vlastníků. Jedná se o správce lesů, vodních toků, soukromé vlastníky, úřady. Za posledních pět let se situace naštěstí výrazně zlepšila. Názorově nás dalo dohromady sucho a bleskové povodně. Lidé začínají být přístupnější k novým metodám péče o krajinu. Stále se však najde velké množství lidí, kteří současný stav krajiny za špatný nepovažují. Pokud se nic závažného na první pohled neděje, tak je vše v pořádku. Až když nám ve velkém usychají z nedostatku vody lesy, až se nám voda zakousne dva metry hluboko do lesních cest nebo nám podemele most či dům, tak se najednou z ekologických problémů stávají problémy ekonomické.
To je ten okamžik, kdy lidé začnou vnímat, že je něco špatně?
Jak kteří. Někteří jdou do sebe, hledají příčiny a chtějí je řešit. Další si řeknou: „Aha, na mém úseku, o který se starám, vznikl problém, musím ho rychle odstranit“, a dál už je to nezajímá. Nejednou jsem se setkal po přívalových deštích s tvrzením lesníků, že je půda přesycena vodou, a proto jí tolik z lesa odtéká. Ale vy přijdete se sofistikovanými přístroji a změříte, že to tak není. Že půda není ještě dostatečně saturována. Prováděli jsme na mnoha lokalitách po přívalových deštích vsakovací zkoušky a půda byla schopna pojmout dalších sto až dvě stě litrů vody na metr čtvereční. Což odpovídá úhrnu srážek 100 až 200 milimetrů na metr čtvereční, to už je pořádný liják. Kvalitní půda udrží na jeden metr krychlový od 350 do 500 litrů vody.
Prý za vámi pro radu chodí i zemědělci. Tam je to s tou těžkou technikou to samé jako v lesích.
U zemědělské půdy je to s hutněním půd podobné. Po polích a loukách jezdí čím dál těžší zemědělské stroje. Naštěstí přibývá zemědělců, kteří si problém s hutněním a erozí půd uvědomují. Společně hledáme možnosti, jak půdě pomoct. Několikrát jsme na loukách prováděli vsakovací zkoušku. Půda byla po letitém sečení těžkými stroji tak udusaná, že voda při zkoušce vsákla jen pár centimetrů do půdy a poté tekla plošně směrem dolů. Během přívalových srážek akorát slehne tráva a dochází k plošnému odtoku do údolí. Pod udusanou vrstvou půdy je mnohdy úplně sucho. Řešením mohou být remízky, zasakovací pásy, střídání meziplodin, biopásů či posilování břehových porostů kolem vodních toků.
Novinky prosazujete formou pilotních projektů. Které další kromě rekultivace přibližovacích linek už máte za sebou?
Management štěrkových lavic. Pro efektivní fungování řek je důležité, aby štěrk zůstával v tocích a byl během povodní mobilní. Toho dosáhneme jeho rozrušením. Při povodních se voda při přenosu na štěrku vybíjí a nemá tak destruktivní účinky. Další úlohou štěrkových náplavů je ochlazující účinek vody v období parných letních dnů. A také jde o funkci čisticí. Kromě toho je třeba mít kolem řeky dostatek rozlivných ploch. Když se voda vylije z koryta do krajiny a protéká mezi stromy, nemá takovou sílu jako v rovném betonovém korytě. Tam nabere rychlost a na první překážce se její obrovská energie vybije. V mnohých případech mohou mít systémová, přírodě blízká opatření v krajině větší vodozádržný efekt než nová přehrada.