Dva tisíce osudů tvoří Ženu
Obří projekt s větší ambicí než účinkem představuje novinka kin jménem Žena, již stvořili francouzský klasik Yann Arthus-Bertrand a ukrajinská debutantka Anastasia Mikova.
Proslulý fotograf a dokumentarista zaměřený na letecké snímky či zprávy o stavu planety stvořil na podobném principu projekty Země nebo Člověk, nyní spolu s Mikovou „zúžil“svůj zájem na ženy. I když „zúžení“stále znamená více než dva tisíce aktérek z padesátky zemí, jejichž příběhy by měly vytvořit obecný symbol ženy – což se samozřejmě nedá.
Včetně násilí a sexu
Leporelo s věnováním „našim matkám“klopýtá o tři překážky. Předně o zjevnou stylizaci zpovědí, počínaje oblečením a konče pózováním žen, jako když modelky dostanou povel: Teď se pomalu otáčej. Místo spontánnosti se tak vnucuje dojem naučených partů.
Druhou spornou pomůcku zosobňují lyrizované vsuvky, banální okrasné ornamenty s nulovou vypovídací hodnotou. A třetí zádrhel vyplývá z bezbřehé tematiky: film chce prozkoumat všechny kapitoly ženského údělu od první menstruace přes práci a mateřství až po vrásky stáří, tudíž ve výsledku nesdělí nic, co by divák nevěděl.
Zkrátka Žena potvrzuje, že jeden jediný výjimečný osud má větší působivost než těkavý průlet tisíci životů, který navíc dodržuje diktát korektnosti včetně transsexuálů či invalidů. Mnohem výmluvněji však vyzní rozdíly dané etnickými a kulturními odlišnosti: evropský popis
„spousty práce, než se zkrášlíme na rande“, zní jako kacířství třeba ve srovnání s detailním líčením nedobrovolné ženské obřízky.
Násilí je vůbec častým motivem: zneužívání dcer jejich otci, nucené sňatky školaček, hrubost manželů – jednu polil kyselinou, jiné vyrazil oko – a zejména pak válečné zážitky žen prodaných za pět dolarů či krabičku cigaret. Při vyprávění, jak příslušníci Islámského státu znásilňovali devítiletou holčičku a dalších třicet zajatých žen nemohlo pro plačící dítě nic udělat, se srdce svírá.
Bez muže ano, bez dětí ne
Paradoxně právě v množství zpovědí se nejsilnější z nich poněkud utopí. Dojde na boj za právo na vzdělání a profesní uplatnění, na rovné šance s muži, také na sex, což přinese směs humoru a uhihňaných rozpaků, a pochopitelně na mateřské poslání. Vzkaz „mohu žít bez muže, ale ne bez dětí“stojí vedle přiznání ženy, která rodit nechtěla, a přehlídky dobrovolných či úřady vynucených potratů.
Zároveň však Žena od vypjatých zážitků „přepojuje“na malichernější, kam spadá péče o zevnějšek či defilé nahoty; bojovný ráz pak nastoluje s tématem žen v politice, ať je zvolili až na sedmý pokus, nebo musely přijmout noční zasedání vlády. Shrnutí se dá předem očekávat – Jsme silné, zvládneme to.
Ovšem podobně, snad jen bez botoxu, by se dalo vyprávět o mužích. Žena Francie, 2019 50%