Tajemná a mlčící Toyen se ocitá na scéně v hlavní roli
Letošní rok patří Toyen. Loni to bylo čtyřicet let, co slavná malířka v Paříži zemřela. Příští rok bude mít sto dvacet let od narození. Mezičas pak může vyplnit aktuální pražská výstava, kterou „snící rebelce“věnovala Národní galerie ,anebo nový román Mileny Štráfeldové.
Přítelkyně avantgardistů
Kniha se jmenuje dramaticky: To je on! Skoro jako nějaká detektivka nebo populární krimi. Ale je to jinak: Štráfeldová, kulturní publicistka se zkušeností hlavně z Českého rozhlasu, napsala životopisný román. Klasického střihu.
Tam, kde jsou k Toyen prameny, cituje, tam, kde prameny nejsou, beletrizuje a píše situace a dialogy, tak jak by se mohly nejspíš odehrát. Jde jejím životem jako širokou alejí. Od počátku do konce.
Popisuje silné napnelismy v rodině, hlavně s matkou. Vykresluje přátelství s dalšími avantgardisty, jako Štyrským, Nezvalem, Teigem, Heislerem nebo Bretonem. Sleduje ji během první války, první republiky, druhé války i francouzského exilu. Prostě zlomové body a klíčové postavy. Velké dějiny na pozadí – a Toyen na scéně v hlavní roli.
Profil malířky Toyen, vlastním jménem Marie Čermínové, se vyloupne z koláže reálného a možného hlavně v poslední části knihy. Román je totiž docela disproporční: první půlce života „snící rebelky“patří tři sta stránek, druhé pak zhruba padesátka. Tady se však děje to podstatné: reflexe, bilance, pohledy zpátky. Dekády v Paříži, kam Toyen odešla v sedmačtyřicátém roce, jsou plné nostalgie, smutku, úzkosti. Přátelé postupně vymřeli, rodina zůstala pod zámkem v komunistickém Československu.
Toyen se uzavřela v sobě jak v příslovečné věži ze slonoviny. Zůstala sama, mlčenlivá, se svými vzpomínkami a sny. Vyprávějí za ni její obrazy, kresby, koláže: scény plné neznámé magie a existenciální cizoty. Melancholií zalité krajiny, kterými bloumají přízraky a mátožné vize.
Objevy se nekonají
Zatímco Toyen byla surrealistkou, Milena Štráfeldová zůstala v jejím životopisném portrétu realistkou. Mluví tady jasnou řečí, někdy možná až příliš obšírně, rozvláčně, doslovně. Některé scény pak barví vyloženě pohádkově: Nezval je Slávek, Štyrský Jindra, Toyen Manka. A povídají si málem jako na pouti.
Terén jim přitom Štráfeldová spíše zužuje: mluví se hlavně o tom, co je z malířčina života dobře známé. Žádné objevy se nekonají. Možná ani nemohly: Toyen si svůj privátní prostor odjakživa dobře hlídala. Nepouštěla si člověka k tělu. Neměla potřebu komentovat druhé. Natož je soudit nebo odsuzovat. Víc žila a byla pro sebe.
Román To je on! to jenom potvrzuje. Malířka Toyen zůstává jedním velkým tajemstvím i čtyři dekády po své smrti. To je on! Milena Štráfeldová 60 %