Dědo, to je pro tebe
Kolega Petra Vakoče splnil svoji misi, vede Tour de France.
Na začátku srpna bude Mathieu van der Poel v tokijském terénu bojovat o olympijský titul na horském kole. Ale na Tour dorazil, aby tu na kole silničním dokázal, oč jeho dědeček Raymond Poulidor patnáct let marně usiloval. Obléct si žlutý dres.
Aspoň na jeden jediný den. Van der Poel, národností Nizozemec, ovšem s dědečkovou francouzskou krví, to chtěl dokázat už v sobotu, při dojezdu úvodní etapy v Landerneau. „Jenže když zaútočil Julian Alaphilippe, nenašel jsem odpověď,“přiznal.
I když ztrácel na Alaphilippa 18 sekund, zbraně odmítl složit. Vždyť také nedělní, druhá etapa nabízela klasikářskou lahůdku podle jeho gusta. Hned dvojnásobný výšlap na obávanou Mur-de-Bretagne.
Když na tuto slavnou cyklistickou zeď mířili cyklisté poprvé, odpoutal se dočasně od ostatních a dojel si pro prémiových osm sekund. To byla předzvěst. A zároveň i žluté odrazové prkno.
Napodruhé svůj kousek zopakoval. Opět unikl všem. Zdvihl triumfálně prst a poslal vzkaz do nebe. Dědo, to je pro tebe! Alaphiippe přijel o osm sekund později. Počty nebyly složité. S pomocí další 10sekundové bonifikace za etapové prvenství jej Van der Poel vysvlékl z maillot jaune. „Máš žlutý dres. Je to jisté,“oznámili mu.
Vykřikl nadšením, načež skryl hlavu do dlaní a rozplakal se dojetím. „Je to tak emocionální,“líčil. Výsostný dres, jenž Raymondu Poulidorovi v legendárních bitvách s Jacquesem Anquetilem i dalšími hvězdami neustále unikal, nyní spočinul na ramenou vnuka.
A Tour měla příběh s happy endem, po němž toužila.
Jednička!
Rodiče Raymonda Poulidora, farmařící u Limoges, ho stáhli ze školy ve čtrnácti, i když on sám by rád pokračoval ve studiích. Jenže málo platné, na malém hospodářství chyběly pracující ruce. Půda byla chudá, dřina velká a příjmy nízké. Pokud jim však o víkendu přece jen zbyl čas, bavili se vesničané závody v pytlích o lahve domácího džemu nebo závody na kolech mezi vesnicemi. Poulidor je vyhrával. V sedmnácti si zažádal o licenci, trénovat však mohl jen za tmy a v noci, po patnácti hodinách na poli.
Kup si další krávu
Okolní svět mu byl dlouho cizí. Když roku 1955 narukoval do armády, jel poprvé v životě vlakem. Sloužil v Alžírsku coby řidič, ztloustl přitom o 12 kil, ale po vojně je usilovným tréninkem zase shodil. Ve svém druhém cyklistickém profizávodě dojel druhý a vydělal tolik peněz, že by na stejnou sumu dřel na jejich statku šest let.
Však si ho soupeři kvůli rolnické minulosti stále dobírali.
„Hej, Pouli, vyhrál jsi, můžeš si koupit další krávu,“říkávali mu.
„Víte co? Žádný závod, jakkoli těžký, není tak velká makačka jako žně,“odpovídal.
Nebyla to úplně pravda. Po drsném souboji tělo na tělo s Jacquesem Anquetilem na kráteru Puy de
Dome v roce 1964 přiznal: „Nikdy jsem se na kole necítil tak zle.“
Tehdy Anquetila uštval a ujel mu, ale ne o dost, aby ho sesadil z první příčky pořadí. Čtrnáct let se Poulidor na Tour vracel, až do svých čtyřicátin, osmkrát stál v Paříži na stupních vítězů celkové klasifikace, ale vždy jako druhý nebo třetí.
V historickém dresu
Rok co rok potom během Tour vysedával alespoň v zářivě žluté košili ve sponzorské vesničce závodu, rozdával autogramy a klábosil o dávných časech, jako by tu navěky patřil k inventáři. Až loni poprvé chyběl. V 83 letech mu vypovědělo služby jeho velké bojovné srdce.
Takové má i šestadvacetiletý vnuk. Na dědečkovu počest van der Poelův tým Alpecin Fénix letos do první etapy oblékl fialovo-žlutý retro dres stáje Mercier, v němž Poulidor naposledy na Tour závodil. Ale jako by ten dres v hektické etapě hromadných pádů vážil přespříliš.
Velký útok na žlutý poklad tedy Poulidorův vnuk odložil na neděli, kdy už se svými kolegy vyrazil na trať v tradičních modro-červených trikotech. Spolujezdci včetně Petra Vakoče mu nachystali výbornou výchozí pozici. A potom udeřil.
„Věděl jsem, že si musím jet už pro bonus při prvním průjezdu zdí,“popisoval. „A můj tým byl opravdu silný. Občas ve mně ti kluci věří víc než já sám.“Opakovaně se mu lámal hlas. Divíte se? „Můžete o takovém scénáři dlouho snít, ale když se stane skutečností, nenacházím správná slova, abych vyjádřil, jak jsem šťastný.“
Ví, že si žlutý dres v konkurenci Rogliče, Pogačara a spol. nenechá dlouho. „Mohl by mi zůstat do středeční časovky, déle ne,“říká. Neví ani, zda dojede až do Paříže.
„Rád bych. Ale nechci si tím zničit šanci na olympijské zlato na biku. Budu se rozhodovat den po dni, podle stavu mého těla.“Ať už bude konečný verdikt jakýkoliv, svoji misi na premiérové Tour kariéry už splnil.