Recenze: Výstřední Mstitel
Pod názvem Mstitel zná kinematografie spoustu příběhů. Ale novinka, již natočila Lucia Klein Svoboda, se žádnému nepodobá a od českých komedií se liší až vzdorovitě.
Premiérový Mstitel patří k filmům, u nichž člověk zprvu tápe, co si má vlastně myslet, a své pocity třídí až s odstupem. Divácké přijetí se bude pohybovat na stupnici od naprosté ptákoviny po báječnou ptákovinu, čímž dává Mstitel najevo své alternativní sklony, současně však nepěstuje povýšeneckou hru na intelektuální výšiny.
Umělec musí pít
Je prostě programově jiný, trhlý, výrazně stylizovaný, široce rozkročený mezi realitou a snem. Nesnaží se zalíbit, nýbrž naopak šokovat, třebaže právě provokativnost leckdy klouže po povrchu nahých zadků, penisů a vyměšovacích rituálů.
Daniela Fischera v hlavní roli představí v ostrém nástupu, kdy věčně zpitý herec pospávající či zvracející přímo na jevišti dostane z divadla výpověď. Doma jej čeká totéž, takže synkovi spiklenecky namluví, že nynější „těžké období“je jenom krycí manévr pro tatínkovu tajnou misi, totiž let na Mars, zatímco láteřící maminka dostává podobu slizovité kosmické nestvůry.
Trikové mimozemské hrátky v duchu Supermana mají svůj půvab, kdy se opilecká představivost potkává s dětskou. Zajímavý kontrast s nimi tvoří estrádní obal od hvězdného pořadu Star po normalizační
Tatínek na tajné misi
Mars.
pop; naproti tomu sousedský pár v podání Milana Šteindlera a Pavly Tomicové vykazuje rysy komunálního živočichopisu typu Homolkovi v trenkách. A zaklínadlo „umělec přece musí pít“se využívá pouze jako záminka pro barvitou přehlídku jiných ztracených existencí.
S nimi přicházejí i různé odstíny humoru: černý při šaškování v nemocnici „vyndej mu tu trubičku“, hrabalovský v postavě spisovatele, kterého se zjevným potěšením hraje Jaroslav Dušek, felliniovský s obří ženou, groteskní při útoku zavržených mstitelů vedených démonickým Ivanem Fraňkem.
Výstřední za každou cenu
Ovšem po válečném tažení s demoliční koulí se nálada láme od crazy k symbolice a čím fantasknější výjevy nastolí – ledovce, želé, žebřík do nebe, Boha, tím větší nuda se do bizarních obrazů vpíjí.
S návratem do reality přibude ztřeštěnosti včetně milých, byť leckdy samoúčelných žertů, k nimž patří třeba nezúčastněný hlas překladatelky cizojazyčných výrazů včetně ruského „nu pogodi“. Právě ruské odkazy od prověrky vodkou po telefonát Putinovi však přistupují na přímočarou parodii. A finále jako by opsalo kosmonauta otloukánka z Teorie velkého třesku.
Zkrátka Mstitel je hodně neurovnaný a výstřední za každou cenu. Ale díky důsledné snaze o vlastní poetiku nakonec převáží sympatie. Mstitel ČR, 2021 55%