Nizozemská ztráta paměti
Západní Evropa léčí své staré hříchy na úkor střední Evropy, která s nimi nemá nic společného
Takže v Budapešti nizozemští fotbalisté žádný rasismus nezaznamenali, čili neopustili hřiště, čímž už pár dnů před zápasem dramaticky hrozil jejich kapitán. Znělo to, jako by neměli hrát s Českem, ale na území Ku-klux-klanu.
Ale posloužilo to jako ukázkový příklad toho, jak náhle „osvícená“západní půlka Evropy léčí své staré hříchy na úkor střední Evropy, která s nimi nemá nic společného.
Na Nizozemsku je to dobře patrné. Na první pohled jednoznačně tolerantní a multikulturní pohodová země, jejíž fotbalista tudíž může rozdávat výchovné lekce nezvedeným. Tento obraz má ale i jiné vrstvy: Nizozemsko má své kostlivce ve skříni, ke kterým se ovšem nerado hlásí i v době, kdy je to v módě.
Loni vyšel v tamním magazínu De Lage Landen článek s titulkem Fasáda slušnosti: jak Nizozemsko zachází se svou koloniální minulostí, v němž se píše, že zatímco Němci se vyrovnávají s nepříjemnou válečnou historií, v Nizozemsku se nic takového dlouho nedělo a „výsledkem je neúplný obraz nizozemské identity“.
Před časem napsal britský The Independent totéž poněkud méně diplomatickým jazykem: „Nizozemci, kteří rádi moralizují o zneužívání lidských práv jiných zemí, nikdy neprozkoumali a neprodebatovali vlastní zkušenost koloniální války.“
Bylo to ve chvíli, kdy v Haagu běžel soud se spisovatelem Graa Boomsmou, který v románu Poslední tajfun otevřel temné působení nizozemských jednotek v brutální koloniální válce v Indonésii, při níž v letech 1945 až 1950 bylo zabito přinejmenším 150 000 místních. To je neuvěřitelné číslo. Na základě toho přirovnal Boomsma nizozemské jednotky k SS, což vyvolalo pohoršení, které The Independent komentoval slovy: „Zdá se, že Nizozemci trpí kolektivní amnézií...“
Celé je to součást širšího problému. Zatímco například střední Evropa žila celá staletí uvnitř monarchie, pohlcená vlastními problémy a výzvami z okolí, Nizozemsko bylo dlouho námořní mocností prvního řádu a čtvrt tisíciletí drželo velkou koloniální říši v Americe, Karibiku, Jižní Americe, Africe a Asii. Země mačkala kolonie velmi drsně a z velké části na nich postavila svou prosperitu. A pak si vypěstovala pohodlný mýtus, že Nizozemci byli uhlazení kolonizátoři. Ve skutečnosti to však rozhodně nebyl ten idylický svět, jaký byl kreslen na plechovkách s holandským kakaem.
Jak například v číslech podrobně rozebírá analýza Střediska pro africká studia univerzity v Leidenu, podíleli se Nizozemci i na obchodu s otroky z Afriky do Ameriky. A zřejmě byli ještě tvrdší než například Angličané: magazín Dutch Review uvedl, že nizozemské otrokářské lodi měly dvojnásobně vyšší úmrtnost převážených černochů (dvě úmrtí denně z tisíce převážených lidí) než anglické. Článek se jmenuje příznačně: Naše temná minulost.
Celá koloniální éra skončila krvavým finále v Indonésii s řadou skutečných masakrů. A pak vše bylo uloženo k věčnému spánku.
Podle průzkumu citovaného loni časopisem Foreign Policy polovina Nizozemců bere koloniální historii své země jako důvod k hrdosti, pouze šest procent v ní vidí důvod k zahanbení. Což je čtyřikrát méně než například v Belgii. A víc než polovina Nizozemců si myslí, že jejich působení jako kolonizátorů bylo pro ovládané země přínosem.
Nizozemsko je tak mimochodník Západu, protože zásadní trend pokrokářské éry zní sypat si za kolonialismus vehementně popel na hlavu, stydět se a omlouvat. Nynější heslo dne zní, že kolonialismus se rovnal automaticky rasismus.
Sypání popela má praktický účel, protože pokání nabízí pohodlné rozhřešení. Viník dává najevo, že prozřel a našel cestu. Přebírá tím iniciativu: spousta expertů třeba tvrdí, že v USA za vlnou pokrokářství stojí vždy privilegovaná univerzitní elita bílých anglosaských protestantů, která se dlouho točila zády k menšinám, jak černochům, tak třeba Židům, a nyní si znovu uchovala privilegium, když utekla vpřed a postavila se do čela boje proti výsadám, jež sama držela.
Ale je tady ještě jiná možnost vykoupení se z koloniální minulosti: tou je jakési pokrokářské misionářství. Některé země si vylepšují vlastní kádrový profil tím, že patronizují jiné tak, že je bez skrupulí stírají za svoji vlastní minulost.
Projevuje se to tedy už i ve fotbale, který se stal politikou i pokusem o veřejné vykoupení.
Nizozemci nikdy neprodebatovali vlastní zkušenost koloniální války.