Snažíme se lidem po covidu vrátit chuť do života
Postcovidový pacient, zvláště ten po těžším průběhu nemoci, má poničené tělo a často i duši, říká primářka rehabilitačního oddělení Nemocnice Ostrov.
Rehabilitační oddělení mají plno. Vedle pacientů po neurochirurgických operacích či totálních endoprotézách pečují i o ty postcovidové. Platí to i pro oddělení akutní rehabilitace ostrovské nemocnice nedaleko Karlových Varů, které vede primářka Eliška Šmejcová. „Nikdo neví, jaké následky do budoucna prodělané onemocnění covid-19 doopravdy způsobí, ale již nyní vídáme, že není postižené jenom tělo,“konstatuje lékařka.
Všichni o tom mluví, ale málokdo si to umí představit. Jak vlastně rehabilitace po covidu vypadá?
Klinický obraz covidu je pestrý, stejně tak i potíže postcovidových pacientů. Jestli měl někdo těžký zápal plic, což je nejčastější, tak ho trápí dechové potíže. Obvykle cítí i velkou únavu, nemá sílu a je v celkově špatném fyzickém i psychickém stavu. Po klinickém vyšetření je mu rozepsán individuální rehabilitační program tak, aby se zlepšil jeho stav.
Jak se dokážete postarat o „duši“?
Pacienti po těžkém průběhu, kteří strávili mnoho dní na oddělení ARO či JIP, jsou fyzicky vyčerpaní, na počátku se nezvednou ani z postele, potřebují ošetřovatelskou péči a taky se o někoho a o něco opřít. My jim pomáháme se postavit na nohy a minimalizovat i šrámy na duši. O duši se nejlépe postaráte lidským přístupem, úsměvem, pochopením, altruismem, dotykem, příjemným prostředím. Tím dáváte pocit určité jistoty a naděje. Nesuplujeme však odborné psychoterapeuty a psychiatry, to nám nepřísluší. Naším cílem je, aby odtud odcházeli s tím, že mají znovu chuť do života. Nevíme, jak na tom budou s odstupem času, ale věříme, že dobře.
Kolik pacientů nyní máte?
V současné době máme hospitalizované pacienty po prodělaném covidu, ale také pacienty, kterým byly během uplynulého roku odloženy operace. Teď už jsou po totálních endoprotézách či neurochirurgických zákrocích a leží u nás. Těch je většina. Bohužel je s některými nyní práce složitější.
Proč?
Jednoduše řečeno čekali na plánované operace déle, než je obvyklé. U výměny kloubů to dospělo do stadia, kdy už kvůli bolesti byli významně omezeni v pohybu, došlo k nárůstu váhy a nadužívání analgetik. Ale jinak to nešlo. Budou potřebovat mnohem víc našeho času a úsilí. Věříme ale, že se to dá zvládnout.
Jak se k vám dostane postcovidový pacient, který už je z nemocnice dávno pryč, ale teď se mu přitížilo?
Po konzultaci s praktickým nebo odborným lékařem by mu měla být rehabilitační léčba doporučena.
Nebudou lidé své potíže spíše bagatelizovat, protože se jim nebude chtít zpátky k doktorům?
Když vám opravdu něco je, pomoc si vyhledáte. I když někteří přijdou i s banální záležitostí. Ale pokud se pacient po prodělání covidu necítí dobře, ať se nebojí a jde k praktickému lékaři.
Na rehabilitaci se ale hned tak někdo nedostane.
Každý, kdo zkontaktuje naši ambulanci nebo oddělení na základě doporučení praktického nebo odborného lékaře a je k nám indikovaný, ten se sem dříve nebo později dostane. Bohužel ne vždy funguje to zásadní, že by měl umět lékař v první linii rozlišit, kdo rehabilitaci skutečně potřebuje. A není to jen problém naší nemocnice nebo kraje, ale celostátní, tedy systémový. Protože kdo dnes nemá problémy, které by se nedaly na rehabilitaci léčit? Každý má něco, ať jsou to bolesti hlavy, krční páteře, zad. Ve finále jsme tak přehlceni pacienty, kteří by v naší ambulanci vůbec být nemuseli.
Jak to řešíte?
Ty, kteří jsou tu správně, vybereme, ale jsme kvůli tomu přetížení. Sem má přijít člověk, který už má problém alespoň částečně specifikovaný a diagnostikovaný, jenže já i mí kolegové jsme místo toho nuceni suplovat jiné lékaře a to je ubíjející. Pak není dost času na ty, kteří nás doopravdy potřebují.
Je to horší v malém regionu, jako je Karlovarský kraj, nebo ve velkoměstě?
Ve větších městech je více rehabilitačních zařízení či ambulancí, kde si pacient může připlatit nadstandardní služby a tím se dostat k vyšetření dříve. Obecně ale nemám iluze o tom, že by to bylo v jiných krajích jinak. Není to jen otázka peněz, ale i počtu lékařů, fyzioterapeutů a kapacit zařízení.
Jaké potíže by neměl člověk, který prodělal covid, přehlížet?
My se nejčastěji setkáváme s celkovou únavou, bolestmi zad, hlavy i zhoršenými chronickými obtížemi. Vždy je nutné nové potíže nepodceňovat a pacienta dovyšetřit. Bohužel se nám stává, že tady na rehabilitaci nově diagnostikujeme také onkologická onemocnění.
Protože se zanedbala prevence?
Nebudu spekulovat o tom, jestli je to strachem pacientů, kteří se báli jít kvůli covidu k lékaři, nebo toho, že se u mnoha lidí zhoršila psychika natolik, že to zásadně ovlivnilo i jejich zdravotní stav a rozhodování. Dle mého přesvědčení se během covidového období z mnoha příčin snížila i úroveň imunitního systému, která je pro zdraví zásadní.
Měla jste někdy pocit, že už pacientovi pomoct nedokážete?
To si nesmíme připouštět. Vždy se najde nějaké řešení, které minimalizuje stávající potíže. A když to nezvládneme my, může v konkrétních případech po vyčerpání konzervativní terapie následovat i chirurgické řešení. Například u vyhřezlé ploténky. Každý léčebný úspěch záleží i na aktivní spolupráci a motivaci pacienta. I když nebude jeho situace na začátku růžová, on se však bude chtít někam posunout, půjde to. To je moje zkušenost.
Jaký typ pacienta máte nejraději?
Pacienta, který se chce uzdravit a k nám přichází, abychom mu pomohli najít řešení jeho problému. Komunikuje a je aktivní. Pacient, který je bez emocí a každou odpověď z něj musíte dolovat, sebe i vás rychle unaví. Motivovaný pacient navíc umí velmi často své potíže popsat a má nad sebou nadhled. Pak máte velmi rychle nabranou anamnézu, pacienta si klinicky vyšetříte, doladíte detaily a diagnóza je celkem jasná. Léčbu tak můžete přesně zacílit a díky tomu je vidět i velmi rychlý posun.
Školu jste ukončila v roce 1994, jaký je rozdíl mezi pacientem tehdy a dnes?
Nebyl internet a pacient obvykle ani netušil, kde má žlučník nebo slepé střevo. To sice nebylo ideální, ale dnes bojujeme s tím, že si pacienti svoji diagnózu vygooglují, vsugerují si ji a trvají na ní, takže jim ji z hlavy jen těžko vymazáváte. Ještě horší je ale pacient, který přijde a volí přístup typu: „Co se mnou uděláte?“Jenže bez jeho aktivního přístupu se daleko nedostaneme. Zlepšení zdravotního stavu totiž není u takového pacienta jeho cílem.
Co s pacienty udělal rok života uprostřed pandemie?
Dle mého jsou někdy na zdravotnický personál zbytečně agresivní, protože se dostali do nejistoty, úzkosti, strachu a začali méně logicky přemýšlet. Nemyslím si ale, že se to týká jen pacientů v ordinaci, vídám to i mimo nemocnici. Není to ničí vina, prostě jsme se do tohoto stavu dostali. Možná je to únavou z přemíry zbytečně negativních informací, které se na nás denně valily. A dost možná jsou lidé i unavení přemýšlet nebo se přemýšlet bojí, protože už je toho na ně příliš. Vlastně na nás všechny, protože je pak mnohem těžší se někam dostat. Proto je na nás zdravotnících, abychom teď sebe i pacienty uklidnili, získali jejich důvěru a posunuli se dál v řešení jak zdravotních, tak i běžných věcí.
Jak často se setkáváte „jen“s psychosomatickými problémy bez organické příčiny?
Nejsem odborník na psychosomatiku, ale někdy už ve dveřích vidím a taky cítím, že může jít o tento problém. Častěji jde o ženy s bolestmi hlavy, krční páteře, nespavostí či únavou. Je to mimo jiné tím, že jsou na ně kladeny vysoké nároky a jsou v neustálém spěchu. Většinou pak chtějí pacienti tohoto typu rychlé řešení a nejlépe pilulku, která je okamžitě migrény, závratí, bolesti zad a nespavosti zbaví, aby mohli podávat vysoký výkon v práci. Jenže tak to nefunguje. V první řadě musíme vyloučit, zda se za příznaky přece jen organické onemocnění neskrývá. Každopádně je bolest signál, že člověk dělá něco špatně. Teď je otázka, jestli to chce změnit.
Jak to zjistíte?
Navštívit odborníka je jedna věc, ale aktivní musí být hlavně pacient. Někdy jsou to jen funkční bolesti hlavy. Člověk sedí celý den u počítače, nejí, nepije a najednou se diví, že se tělo brání. Takže se jako rehabilitační lékař ptám: Jak u toho počítače sedíte, kolik hodin spíte, máte sportovní aktivitu? Proč ne? Jak má to tělo pak fungovat? Bohužel dnes někdo sportuje příliš a jiný vůbec, rekreační sport se vytratil. Také koncepce tělesné výchovy na všech stupních škol je momentálně nedostatečná nebo žádná.
Co je to normální rekreační pohyb, aby tělo nepřestalo fungovat?
Po roce u počítačů jsou nejvíce postižené děti, to je průšvih. Seděly, nehýbaly se a navíc byly ve stresu, co od nich přes obrazovku bude učitel zase chtít. Tloustly, byly v sociální izolaci. Já radím: vezměte je za ruku a choďte s nimi do přírody, na procházky, jezděte na kole, dělejte s nimi cokoli, co jim zvýší fyzickou kondici. A dejte jim opět pocit jistoty, lásky a bezpečí. Kdo pracuje dál na home office, ať cvičí pilates, dechovou gymnastiku nebo bodyforming. To vše se dá dělat doma za pomoci lekcí pro začátečníky na YouTube. I cvičením si totiž můžete ublížit, když ho děláte špatně. A po šedesáti minutách u počítače se zvedněte a jděte se na deset minut projít.
Covid tu s námi zůstane. Myslíte si, že se s ním naučíme žít?
Zůstává s námi spousta nemocí, každopádně musíme mít k přírodě pokoru a vážit si věcí, které nám před pandemií přišly samozřejmé. Včetně toho, že ráno vstaneme a jdeme do práce, i když se nám nechce. Co by za to dali ti, kteří už mezi námi nejsou, protože zemřeli na následky covidu nebo i z jiných příčin s touto zvláštní dobou spojených. Važme si maličkostí, sebe, lidí kolem, ale také kvalitního života. Tedy života co nejméně zatíženého nemocemi, hlavně těmi zbytečnými, civilizačními. Dostali jsme facku, tak se poučme a pojďme se o sebe začít starat, aby nám viry, bakterie, ale ani lidská blbost zbytečně neničily život.