Čína: sto let, jež zatřásla světem
Čínští komunisté slaví narozeniny. Proč dokázali být tak úspěšní
ína dnes pořádá velkolepý mejdan.
Slaví 100 let od založení své komunistické partaje.
Pozváno bylo všech 1,4 miliardy obyvatel, tedy až na pár „odpadlíků“, ale i příslušníci početné čínské diaspory a prakticky celý svět. Ten aby závistivě hleděl.
Dress code předepsaný není. Jen je potřeba do ochraptění jásat a děkovat partaji za všechny ty dary.
Představení s celosvětovým dosahem bylo pojato bombasticky, jeho leitmotivem je grandiózní úspěch a z něho plynoucí legitimita komunistického vedení na věčné časy.
Všechno ostatní, nějaké ty „přehmaty“, je zapomenuto, ba zakázáno zmiňovat. A proč také? Historii píší vítězové, a to jsme přece my, komunisté, copak to nevidíte? ozývá se z partajních paláců.
Aby bylo jasno, Čína má k veřejnému chvástání se dobré důvody, to každopádně. Prakticky za pár desetiletí se až zázračně proměnila ze zaostalé a zbídačené země ve světovou mocnost, stamiliony Číňanů se vymanily z chudoby, země se stala dílnou světa a dobývá Měsíc i vzdálenější planety.
Žádná jiná diktatura nedošla tak daleko – od Mao Ce-tungem způsobených hladomorů až do dnešní pozice druhé největší ekonomiky planety. Čínští komunisté jsou zkrátka nejúspěšnějšími autoritáři současného světa. O tom není sporu.
Cena, kterou za úspěch jedna z nejstarších lidských civilizací zaplatila, však také patří na misku vah. Miliony ztracených či zničených lidských životů, přinejmenším.
Že to teď většina Číňanů nevidí či se bojí vidět, neznamená, že všechny ty fantazmagorie velkého skoku, kulturní revoluce, všechno to zavírání a mučení jinak smýšlejících, přetvářka a faleš, brutální snaha o ovládnutí a asimilaci celých nečínských národů a mnoho dalšího, se nikdy nestalo a neděje.
Jednou to nevyhnutelně vypluje na povrch a zatřese říší středu podobně dramaticky, jako pád poslední dynastie Čching.
Teď však Čína slaví, tak to respektujme. Je vlastně pozoruhodná ta dlouhověkost, to, že čínská komunistická strana dokázala s úspěchem manévrovat celé století, byť už víme, že se u toho ani náznakem nechovala v rukavičkách.
Prokázala obdivuhodnou vytrvalost, odolnost i flexibilitu, o níž si třeba její prvotní „učitelka“, někdejší velká strana Sovětů, mohla nechat jen zdát. Proto ostatně dopadla, jak dopadla.
To čínští komunisté, to jsou jiní kabrňáci. Ono přežít tolik desetiletí u vesla, po tolika průšvizích, navíc bez jakéhokoliv mandátu voličů (to je v Číně považováno za zbytečnost a malichernost), k tomu asi nestačí jen bič a sebevědomé čelo, nejspíš to vyžaduje i nějaké ty schopnosti.
Při podrobnějším pohledu by se asi dalo říct, že čínští komunisté jsou nějací divní komunisté.
Byť zdálky připomínají bigotní sektu, silnějším zdrojem jejich „divnosti“je právě ona zmiňovaná flexibilita. Zcela nečekaná až šokující flexibilita. Nebo chcete-li ideologická hbitost.
Jejím skutečným majstrštykem byla adopce kapitalismu starým pragmatikem Teng Siao-pchingem. „Nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá, důležité je, aby chytala myši,“tak nějak to říkal.
A tak se čínští komunisté zhlédli v kapitalismu, konceptu svého úhlavního nepřítele, řeklo by se.
Docela tím zmátli i Západ, možná nechtěně, ale zmátli. Západní stratégové začali hlásat, že je jen otázkou času, kdy se Čína pod vlivem tržních reforem demokratizuje a přijme „naše“hodnoty. Radili, aby západní politici byli k Číně shovívaví, pomáhali jí a umetali cestu. Stačí prý počkat, až situace uzraje, až si početně rychle rostoucí střední třída rázně řekne o politické a občanské svobody.
Dnes už víme, že to byl krutý omyl. Něco takového by soudruzi, vyděšení kolapsem Sovětského svazu, nikdy nepřipustili. I když pokus tu byl už předtím, v roce 1989, jak je však dobře známo, jeho protagonisté skončili v krvi rozježdění pásy tanků na náměstí Tchien-an-men.
Po krátkém intermezzu šok rychle pominul a jelo se dál. Zatímco naivní Západ čekal a čekal, Čína rostla a rostla. Sílila a sílila.
Tvářila se skromně, tak to ani nikoho neznepokojovalo. Naopak, jezdit do Číny se stalo na Západě zpočátku módou a později nutností. Tamní trh prostě v určité fázi nešlo přehlédnout, každý si chtěl urvat kus koláče.
Ovšem Čína si všechno pojistila tak fikaně, že ze zpětného pohledu jde o další téměř dokonalý tah. Kdo chtěl v Číně podnikat, mohl tak učinit pouze v tzv. společném podniku s čínskou firmou. Ti se pak rychle naučili využívat západní know-how, výrobní postupy a tak dále a brzy rozjeli svůj vlastní byznys. Západ už nepotřebovali.
Čína se zběsile vrhla na kapitalismus, milionáři už nikomu nevadili, naopak, teprve teď frčel ten pravý materialismus. Včetně nebetyčné korupce, jak jinak.
Vše pochopitelně zarámováno přetrvávajícím komunistickým slangem, pokud by snad někdo při tom kapitalistickém budování zapomněl, že jeho motorem jsou moudří komunisté.
Dodnes Čína brání do roztrhání těla globalizaci. Aby také ne, když z ní sama nejvíc těží.
Sečteno a podtrženo: Čínští soudruzi v drahých, skvěle padnoucích oblecích, jimž mají dnes někteří ve světě (v prvé řadě autoritáři všeho druhu) tendenci přičítat až božské schopnosti, nevynalezli nic světoborného, žádný zázračný komunistický recept na ekonomický růst. Jen si mazaně přivlastnili, co dávno fungovalo jinde, omotali to rudými ideologickými fanglemi, aby to snad nedělalo dojem nějakého prozápadního revizionismu a celý koktejl patřičně okořenili možnostmi prakticky nekonečného represivního aparátu.
Zrodil se čínský tygr, který se ze všeho nejvíc zlobil, když mu někdo nahlížel do jeho vlastního brlohu. Jinak okolí sugeroval, že je neškodný, že je vlastně kamarád, který nechce nic jiného, než aby se všichni měli skvěle, a on je tady od toho, aby pomáhal.
Soudruzi tuhle rošádu sehráli tak důsledně, že Západu přes noc vyrostl přetěžký konkurent a časem nejspíš i protivník. Navíc protivník, který má jasný cíl, za kterým si tvrdě a nekompromisně jde.
V samotné Číně pak v důsledku toho prokázali komunisté takovou míru nepostradatelnosti, že většina jejich dnešních poddaných si nedovede představit, že by jim mohl vládnout někdo jiný. Ne, že by věřili nějakým ideologickým floskulím. Stačí, že vidí výsledky.
Je neoddiskutovatelné, že mnoho Číňanů dnes silnou ruku strany obdivuje. Podívejte, jak rychle si naši vůdci na rozdíl od nemohoucího Západu poradili s covidem, říkají. Baví je představa obnovené čínské hrdosti a váhy ve světě. Nejsou hluší k nacionalismu, který partaj podněcuje. Pod kůži jim postupně zarůstá přesvědčení, že alternativou pravidlu jedné strany je jen chaos.
Přesto současný „doživotní“vůdce Si Ťin-pching společnost dál nebývale spoutává. Zatímco jeho předchůdci tolerovali jistý mírný nesouhlas, Si Ťin-pching se vrací k ideologické ortodoxii, k politice čistek, cenzury, špiclování a kádrování. Od dob Maa nebyla společnost tak přísně kontrolována jako nyní.
Čínská politika směrem navenek je dnes neprůhlednější než kdykoliv dříve. Narůstající agresivita vyvolává protitlak a Peking tak paradoxně probouzí dlouho tápající Západ, aby se rozpomněl na hodnoty, na nichž vyrostl.
Čína dnes může působit dojmem ocelového monolitu, který se nezadržitelně valí vpřed. Trochu však klame tělem, pod povrchem onoho monolitu to docela vře. Největší hrozbou pro Si Ťin-pchingovo vedení není Západ ani čínské masy. Ukrývá se uvnitř samotné strany, dnešní oslavenkyně. Ta přes veškeré úsilí trpí frakcionářstvím, neloajalitou a ideologickou malátností. Nekonečné čistky svědčí o tom, že sama partaj je nevyčerpatelnou zásobárnou „skrytých nepřátel“.
Si Ťin-pching na sebe nabalil tolik funkcí a moci, že případné nástupnictví může představovat situaci více než krizovou. Zvlášť když dnes nikdo neví, jakými pravidly se takový přechod bude vlastně řídit.
Číně se daří. A proč jí to nepřát? Její vzestup je skutečně impozantní a za nějaký ten skandovaný potlesk a ohňostroj určitě stojí.
Historie nás však učí, že žádný mejdan netrvá věčně.
„Dodnes Čína brání do roztrhání těla globalizaci. Aby také ne, když z ní sama nejvíc těží.“