Je čas účtovat s epidemií

Stěžejní na posledním více než roce není samotná pandemie covidu, ale naše reakce na ni. A tady je patrná posedlost dosažením maximálního komfortu, včetně délky života – a to vše za každou cenu.

První úmrtí v Česku zaviněné covidem bylo evidováno v březnu 2020. Podle Českého statistického úřadu zemřelo v roce 2020, tedy v roce nejvíce poznamenaném epidemií covidu a restrikcemi, 129 100 lidí. To je o 17 procent více, než zemřelo v roce před epidemií. Z těch 129 100 lidí zemřelo podle ministerstva zdravotnictví 11 968 (tedy 9 procent) na covid, 117 132 zemřelo z různých ostatních příčin.

V roce před epidemií (tedy v roce bez covidu) byla celková úmrtnost u nás 112 600. Když to porovnáme s číslem 117 132, lze tvrdit, že v roce 2020 (a to i při zahrnutí stárnutí populace) zemřelo přibližně o 5 000 lidí „navíc“na základě jiných příčin, než je covid.

Úmrtnost na covid vrcholila v prvním čtvrtletí roku 2021, kdy v prvních třech měsících zemřelo celkem 44 000 lidí, ale z toho „jen“14 877 (34 procent) na covid. Čtvrtletní úmrtnost mimo covid tedy byla 30 000, což přesně odpovídá průměrné čtvrtletní úmrtnosti posledních deseti let.

Z uvedeného lze vyvodit, že v měsících, ve kterých covid „řádil“nejvíce, růst celkové úmrtnosti kopíroval počet mrtvých na covid. Jenže když se pak úmrtnost na covid během epidemie snižovala, k proporčnímu snižování celkové úmrtnosti nedošlo. K té přibylo zhruba oněch 5 000 dalších mrtvých.

Žádná epidemie totiž není jen věcí té které nemoci samotné. Vzhledem k tomu, že dosud v České republice zemřelo na covid 30 289 lidí, tedy 0,28 procenta z celé populace, podívejme se na fakta a dopady, které se týkají ostatních 99,72 procenta z nás, kteří jsme covid přežili.

Krajina po bitvě

Během epidemie covidu došlo k zásadnímu omezení a zhoršení zdravotní péče i zdravotního stavu celé české populace, což se stále projevuje i přes postupný „návrat do normálu“. Zaznamenali jsme odkládání preventivní péče a volitelných zákroků, jako například operace proti bolesti, ať se jednalo o kyčel, plotýnku či žlučníkové kameny.

Nařízená omezení pohybu vedla k tomu, že průměrný občan přibral šest kilogramů, hospitalizace z důvodu ztučnění jater (steatóza) kvůli špatné dietě a omezení pohybu narostly o 50 procent a hospitalizace kvůli nadměrné konzumaci alkoholu se zdvojnásobily. Tím také narostla související rizika, jako je cukrovka, infarkt, mrtvice a další.

Podstatně se zhoršilo také naše psychické zdraví. U třetiny z nás se zvýšila míra stresu, riziko sebevražednosti i výskyt deprese se v české populaci ztrojnásobily.

Dále se projevily zdrcující ekonomické dopady s následnými sociálními dopady, které se stále dotýkají téměř každé rodiny.

Nezaměstnanost stoupla z 3,0 na 3,9 procenta, o živnost přišlo 130 000 lidí, bankrotovalo 7 000 podnikatelů a 600 firem.

Kvůli pumpování peněz do kapes občanů za to, že zůstali doma, jsme dosáhli nejhlubšího schodku státního dluhu v naší historii: 1 773 miliard Kč (1 773 000 000 000 Kč), tedy 177 000 Kč za každého občana – dluh, který předáme našim dětem. Zavedení covidových finančních opatření (například nárůst mezd ve veřejném sektoru, zrušení superhrubé mzdy, zrušení daně z nabytí nemovitosti a navýšení valorizace důchodů) způsobilo, že rovnováha veřejných financí zůstane vážně ohrožena.

Celostátní zavření škol a přesunutí celé generace dětí do toxického prostředí domácí digitální dálkové výuky vedlo k drastickému poklesu sociálních a intelektuálních schopností. Vše se ještě zhoršilo nešťastnou politikou testování a rouškování dětí, s následnými negativními psychologickými dopady.

Byli jsme svědky nekonečné série chaotických prohlášení vlády a rotace ministrů zdravotnictví, kteří nás zavalili přehnanými a nesystematickými pravidly a restrikcemi, ze kterých jich byla řada následně soudem zrušena.

Co smysl mělo – a co ne

To jsou tedy základní fakta. Nyní nastal čas, abychom se v klidu pozastavili a rozhodli, co jsme ochotni opakovat, co mělo smysl, a co naopak nikoliv. Bylo by ale velice užitečné jako první rozhodnout, jestli debata bude pokračovat stále ve stejném duchu a s týmiž zvolenými reprezentanty. Neměla by přece jenom v našem uvažování získat větší, a dokonce i dominantní roli určitá perspektiva a odstup?

Naši společnost postupně deformuje posedlost dosažením maximálního komfortu, včetně délky života, a vše za každou cenu. Mám na mysli postupné odcizení od základních evolučních a humanistických norem, které nahrazujeme falešnou a velice nebezpečnou vírou v technologie a posedlostí daty, která mají přednost před vším a která nás údajně zachrání.

Jde o klesající schopnost jedinců čelit problémům a získávat nadhled, a to hlavně těch mladších, kteří jsou nejvíce z nás (a vůči nám) ponořeni do digitálního světa a mediálního bombardování. Do světa, který dal přednost rozruchu nad racionalitou. Naší ústřední prioritou by se znovu měla stát výchova našich dětí a uznání toho, že jejich sociální výuka bude vždy důležitější než ta školní.

Nikoli covidová epidemie, ale naše reakce na ni se stala přesnou metaforou této doby. Naše otázka zní: jsme s touto svou reakcí spokojeni?

Ne epidemie, ale naše reakce na ni se stala metaforou této doby. Jsme s ní spokojeni?