Prezidentovi odporní translidé
Za svůj život jsem potkal širokou škálu inspirativních osobností. Některé mě poučily, jiné motivovaly, další vzdělaly, od řady z nich jsem si vysloužil kritiku, od některých chválu, našel jsem mezi nimi mentory i přátele. Vážil jsem si hlavně lidí, kteří mi nabídli netradiční perspektivu, odlišnou optiku. Byli jiní než hlavní proud, nutili mě nesplynout s davem. S odstupem jsem zjistil, že právě tihle nonkonformní lidé jsou nejcennější: vyvedli mě z ulity konvencí, ukázali mi, že svět není černobílý.
Jsem nesmírně rád, že mezi nimi byli i tři translidé. Prvním byl můj dávný spolužák, křehký prťavý otloukánek. Když jsem ho viděl prvně, váhal jsem, zda je to vůbec kluk. Znali jsme se z Lidové školy umění. Ve frontě v jídelně to občas od protřelých grázlíků schytal: smáli se mu, strkali do něj, neměl to lehké. Hudba pro něj představovala únikovou cestu, uměl hezky zpívat, při tom mu nikdo neubližoval. Dlouho po škole jsem na něj náhodou narazil při natáčení reportáže. Vlastně na něj… na ni. Sotva jsem kamaráda z dětství v jeho dívčí podobě poznal. Její příběh byl drsný, popsala mi rodinný konflikt, odcizení s matkou i otcem. Dnes je ženou i úředně a vděčím jí za to, že mi poprvé, nejen jako novináři, ale i jako dávnému kamarádovi, umožnila uchopit transgender problematiku.
Když jsem se pak seznámil s texty loni zesnulé novinářky Terezy Spencerové, druhé inspirativní osobnosti z této stále nesmyslně tabuizované komunity, už jsem netápal. Tranďáci, jak si sama říkala, se i její zásluhou začali začleňovat do české společnosti, i když s hlasitým skřípěním zubů konzervativních náboženských elit. Z jejích protisystémových článků se mohla pražská kavárna pominout. Byla svá, někdy si nebezpečně pohrávala s dezinformacemi, přesto se i díky ní česká veřejnost mohla seznámit s odlišným pohledem na válku v Sýrii, kde svého času uskutečnila legendární rozhovor s prezidentem Asadem. Za svůj život se stala otcem i matkou a v české žurnalistice zanechala nesmazatelnou stopu.
Na třetí transženu jsem narazil teprve nedávno. Je jí moje studentka, ještě před rokem nenápadný student. Vyšla s pravdou ven na vesnici, doslova v jámě lvové, kde čelila a možná stále čelí posměchu místních starousedlíků. Od změny pohlaví se nenechala odradit ani cihlou, která jednou večer prosklila okno jejího pokoje. Cítí se konečně „ve své kůži“, šťastná, sama sebou. Našla své pravé „já“navzdory nepřátelskému okolí.
Ani Zeman nešel s proudem
Tři ženy, tři inspirativní osudy. Mají můj obdiv a rozhodně mi nejsou odporné jako prezidentu Miloši Zemanovi. I on přitom pro mnohé býval inspirací. Ani on nešel s proudem; podobně jako tranďáci provokoval, svým drsným jazykem i kontroverzní náturou patřil k avantgardě. Hrubým odsudkem translidí však do často netolerantního českého mainstreamu skočil šipku. Bezbranné minoritě vrazil neférově kudlu do zad, přitom LGBT lidé tvoří nezanedbatelnou část jeho hradního dvora i sympatizantů a v minulosti sám veřejně nevyloučil, že by od něj Tereza Spencerová mohla dostat státní vyznamenání.
Když se mi něco hnusí, vyjadřuji tím pocit, vkus. Odporná mi může být křenová omáčka, odér syrečků, ale ne bezúhonná lidská bytost, která složitě hledá své místo na zemi, svou skutečnou identitu. S ní mohu nesouhlasit, mohu k ní být kritický, ale postavit ji na úroveň spáleného guláše je minimálně nedůstojné.