Pesimisty se rodíme, ale dá se to změnit
Zakladatelka Centra pozitivní psychologie Alena Slezáčková zkoumá světlé stránky života. Řeší mimo jiné i otázku, jak se naučit být šťastný.
Donedávna se psychologie zabývala především duševními problémy. Na přelomu století se však z USA do Evropy začal šířit směr, který se zaměřuje na studium kladných emocí, jako je radost, štěstí, láska či naděje. Docentka brněnské Masarykovy univerzity Alena Slezáčková se v oboru pozitivní psychologie, jejíž význam vzrostl v době pandemie, našla. A jeho poznatky se jí osvědčují i ve vlastním životě.
Jak na směr pozitivní psychologie pohlížejí „klasičtí“psychologové, zabývající se hlavně duševními obtížemi?
Najdou se mezi nimi i odpůrci, ale ráda bych zdůraznila, že nejde o protiklad hlavního proudu. Tím, že se zabýváme světlými stránkami života, mainstream o tento aspekt doplňujeme.
Jedna z vašich přednášek se zabývá otázkou, zda je možné být šťastný v době pandemie. Jde to?
Určitě ano. Musíme si ale uvědomit, že nestačí stavět jen na dobré náladě. Model duševní pohody a štěstí, tak jak ho pojmenoval zakladatel pozitivní psychologie Martin Seligman, stojí na pěti pilířích. A pozitivní nálada je jen jedním z nich.
Jaké jsou ty ostatní?
Kromě běžných povinností bychom se také měli věnovat něčemu, co nás baví a dodává nám energii. Cokoli, v čem jsme dobří a do čeho se můžeme plně ponořit. Například v pandemii se někteří lidé mohli věnovat činnostem, na které jim dříve nezbýval čas. Důležitou oblastí je také rozvíjení dobrých vztahů. Jak se opakovaně ukazuje ve výzkumech, lidé lépe zvládají náročné situace, pokud mají pevné a vřelé vztahy s blízkými. Stejně žádoucí je najít si v životě nějaký smysl či směr. Někdo ho nachází v práci, jiný třeba v péči o přírodu nebo o zvířata a osvědčuje se, když někdo dělá něco pro druhé lidi. Pátým zdrojem duševní pohody je uvědomit si a ocenit, co se nám ten den, týden či rok podařilo. Ať již je to rekonstrukce domu, výchova dětí, nebo úspěšně složená zkouška…
Teď tedy víme, co nám prospívá. Nemáte ale nějakou praktickou motivační pomůcku?
Doporučila bych udělat si jakési pozitivní portfolio čili detailně si sepsat všechno, co nám dělá dobře. Je prokázáno, že když se člověk potýká se špatnou náladou, je méně kreativní a spíš pasivní. Důležitá je proto jakákoliv aktivita. Covid nás donedávna držel hodně doma, takže se vyplatilo preventivně si sepsat činnosti, které můžeme dělat doma a působí nám radost.
Vy jste to udělala?
Ano. Osobně mám třeba ráda vegetariánskou kuchyni, takže jsem pobyt doma pojala jako příležitost zdokonalit se v přípravě těchto jídel. Objevovala jsem a zkoušela nové pokrmy. Také mám ráda pohyb a především plavání, ale nenechala jsem se odradit zavřenými bazény a cvičila doma. Každý máme rád něco jiného. Někomu se osvědčuje sledování přírodopisných dokumentů, jinému práce na zahradě. Někdy stačí jen otevřít okno, nadechnout se a zaposlouchat se do zpěvu ptáků. Skvěle funguje i takzvaná pozitivní zážitková konzerva.
Asi tuším, ale o co přesně jde?
Pokud nás přepadne pocit nepohody, lze ho rozehnat třeba tím, že si zavzpomínáme na pěkné věci z minulosti.
Že by to bylo tak jednoduché? Ostatně, to je rada hlavně pro seniory, ne?
Na Univerzitě třetího věku mám jednu přednášku na téma, jak si udržet pohodu a naději v době koronavirové. O metodě zážitkové konzervy tam také mluvím, ale doporučit ji lze všem. Platí ovšem, že pokud si chceme náležitě vychutnat myšlenky na něco pěkného z minulosti, musíme to předtím do té konzervy „zavařit“. Čili aktuálně probíhající příjemnou chvíli vnímat všemi smysly, nejen vizuálně. Uvědomit si třeba nejen blankytnou modř, ale i vůni a šumění moře, hladkost kamene, na kterém na břehu sedíme... Pokud si to otiskneme do své mysli, zážitek nám pak i po letech vytane v daleko pestřejších barvách.
Jenže mnohé lidi spíš pronásledují vtíravé vzpomínky na nepěkné události v jejich životech a pandemie tam nejspíš bude patřit.
Měli bychom se naučit netrápit se tím, co nemůžeme změnit. Vím, že některé lidi, a zejména ty dříve narozené, doslova deptal příliv negativních zpráv. Na to pomáhá mediální dieta. Lze ji přirovnat k té běžné, při které nepřestáváme jíst, ale vybíráme si jen to, co nám prospívá. Pokud v někom zprávy o covidu vyvolávají beznaděj a úzkost, měl by se omezit na základní přehled. A raději si v televizi a jiných médiích vybírat pořady a zprávy, kterého ho dokážou pobavit, poučit nebo ho nějak duševně povznesou.
S životními škarohlídy ale jen tak něco nehne a vlastně za to tak úplně nemohou. Pesimistické rysy lze prý pozorovat už v batolecím věku.
Je pravda, že současné výzkumy dokládají v tom směru ještě výraznější vliv dědičnosti, než se myslelo. Mluví se až o 70 procentech. Do toho vstupuje rodičovská výchova, učitelé, různé životní okolnosti. Každý z nás se pohybuje v určitém rozmezí svých možností. U ryzích pesimistů existuje riziko, že se jejich negativní přístup k životu a dlouhodobě špatná nálada můžou projevit na jejich zdraví, chování, v práci i ve vztazích. Dobrou zprávou je, že to lze změnit.