Kusy ze hřbitova létaly do kostela
Farář Kalina slouží provizorní mše. Lidé prožívají krizi, říká
Kostel sv. Jakuba v Moravské Nové Vsi přišel při tornádu o střechu. Kříž, který ještě minulý pátek trčel šikmo z kostelní věže, dnes stojí na farní zahradě. Faráři Mariánu Kalinovi vhrknou do očí slzy při představě, kolik úsilí bude stát, aby kostel opravili. „Naši předkové dokázali kostel postavit za dva roky. Pokud nám (Bůh) pomůže, za dva roky by mohl opět stát,“věří a dívá se nahoru. Mnoha místním, na které dopadají následky přírodní katastrofy a potřebují naději, je nyní oporou.
Ve chvíli, kdy přišlo tornádo, jste právě sloužil mši?
Ano. V první fázi vypadla elektřina, přestalo svítit světlo. To jsme ale zažili mnohokrát. Měli jsme svíčky, tak jsem řekl, že budeme pokračovat ve slavení mše svaté ve světle svící. Za necelých patnáct minut se však začal zvyšovat tlak na všechny skleněné výplně, okna z tvrdého skla se prohýbala, jako by byla z igelitu. Věděli jsme, že rupnou. Podobně jako když se potápěl Titanic a voda tlačila na okna, tak tady na ně tlačil vítr. Byla úplná tma, i když bylo před půl osmou. Člověk věděl, že se stane něco špatného. Pak prasklo první okno a následně všechna. Několik dlažebních kostek ze hřbitova prolétlo do kostela. A pak už létalo úplně všechno.
Modlil jste se v ten okamžik hodně?
Jako kněz se modlím hodně i obvykle, ale takhle intenzivní modlitbu jsem Pánu Bohu ve svém životě ještě nevěnoval. V kostele nás bylo asi dvacet. Všichni měli ve tváři hrůzu. Řekl jsem jim, ať se ukryjí pod kůr a já s ministranty utíkal do sakristie. Problém byl, že větrná smršť už byla v kostele a ani tři chlapi jsme nebyli schopni zavřít dveře sakristie. Naštěstí se to potom povedlo. Prožili jsme deset minut hrůzy. Nevěděli
Mše u lopat
jsme, co se děje. Vítr zbořil kompletně krovy chrámu. Když masa dřeva dopadala na klenbu, vytvořila takový tupý dutý zvuk. Nevěděli jsme, jestli je válka, jestli nevybouchla bomba.
Nikomu se nic nestalo?
Je to zázrak, ale nikdo nebyl ani poškrábán. Ani jeden střep nikomu neublížil. V té nejhorší části se nám povedlo evakuovat lidi před kostel. Byla tma, nikde nic nesvítilo, takže jsme si posvítili pomocí baterek u mobilů. Lidi, kteří na mši přijeli z Hrušek a Týnce, jsem odvezl domů, protože jejich auta byla přetočená na střeše o 50 metrů jinde, než je zaparkovali.
Co jste si pomyslel, když jste vyšel ven a viděl tu spoušť?
Už jsme měli informace z internetu, že přišlo tornádo. Ten večer jsem jen Bohu děkoval, že jsme zdraví.
Škoda na kostele je velká?
Předběžně to počítáme na desítky milionů korun.
Západočeská univerzita vám poslala dřevěná prkna. Ta jsou na provizorní zakrytí střechy, aby do ní nepršelo?
Musíme udělat provizorní ochranu, protože než uděláme všechny legislativní kroky, než se domluvíme s památkovou péčí, vysoutěžíme firmu, bude to trvat. V pátek ráno po rozednění jsem viděl katastrofu jako nikdy v životě. V ranní modlitbě jsem na Pána Boha volal, aby nám dal sílu. Naši předkové dokázali kostel postavit za dva roky. Pokud nám pomůže, za dva roky by mohl opět stát.
Chodí za vámi teď po katastrofě věřící s pocity, které potřebují ventilovat? Jak celou situaci snášejí?
Je mnoho lidí, kteří od začátku tohoto týdne už potřebují duchovní pomoc. Prožívají krizi. Máme tým, kde je zapojeno několik armádních kaplanů a psychologů z hasičského záchranného sboru, z Červeného kříže a několik dalších duchovních. Nejen katolíků, ale i z řad protestantů. Hodně nám pomáhá organizace Adra. Všichni jsme navzájem spojeni. Snažíme se rozdělit síly mezi ty, kdo si potřebují popovídat, utěšit, dostat naději, že se to zvládne. Mou výhodou je, že jsem zdejším knězem a mnozí lidé raději mluví se mnou než s cizími.
Jak to zvládáte vy sám, když slyšíte jednu obavu za druhou?
Několik lidí z týmu Červeného kříže začíná den tím, že přijdou za mnou a říkají mi: Nechceme se zeptat, kam nás pošlete na úklid, ale na vás. Jestli jste se vyspal, jste v pořádku, jestli něco potřebujete? Mám v těchto lidech oporu. Také mi volají kněží, biskupové. V deset večer, když už je klid, si zavoláme, a to mě vždy potěší.
Sloužíte mše dál, když je kostel beze střechy?
Každý den na faře, kde je zřízena provizorní kaple. Přenosy jsou i na našich internetových stránkách a YouTube.
Neuvažovali jste o charitativní sbírce přímo pro kostel?
Já cítím především velkou potřebu pomoci lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou. My v kostele provizorně můžeme fungovat měsíce, možná i roky. Oni ale musí bydlet. Sami máme účet, na který dostáváme dary v řádu statisíců korun a předáváme je lidem, kteří je potřebují. Rozdali jsme už asi dva miliony. Pak máme druhý účet, kde vybíráme na opravu kostela. Tam ten výběr bude trvat trochu déle, ale není to tak urgentní. Kdybychom to nechali jen na farnosti, bylo by to pro nás velmi složité – roční příjem farnosti se počítá v řádech statisíců, vůbec ne milionů a už vůbec ne desíti milionů. Kostel však byl pojištěn. Od různých organizací máme příslib, že také pomůžou.