Čtvrtfinále Dnes večer v Baku
Nevšední cesta dánského kouče Hjulmanda
Má pověst fotbalového workoholika. Jako hráče ho přibrzdilo zranění, o to víc se upnul na trenérství. Mnohem raději útočí, než brání. Zdobí ho kuráž, elán, charizma. Umí si získat hráče i precizně stanovit taktiku, s podceňovaným týmem svede zázraky.
A nejmenuje se Jindřich Trpišovský, ale Kasper Hjulmand.
Kouč dánského národního týmu, na který dnes večer v Baku ve čtvrtfinále Eura narazí Češi, má na první pohled s trenérem Slavie tolik společného, až to zaráží.
„Oba jsou neskuteční pracanti, oba fotbalem žijí a s oběma se mi skvěle pracuje,“chválí slávistický obránce Alexander Bah, který pod Hjulmandem na podzim debutoval v dánské reprezentaci. Až po chvilce přece jen upozorní na malou odlišnost: „Pan Hjulmand je trochu klidnější. Málokdy se stane, že na hráče zakřičí.“
On také zatím nebyl důvod! V šestnácti zápasech na lavičce národního týmu Hjulmand jen čtyřikrát prohrál, z toho třikrát s neoblíbenou Belgií. Zbylá porážka přišla v prvním utkání Eura proti Finsku, kdy tým zmrazil kolaps kapitána Eriksena, který bojoval o život.
Mrazivá zkušenost Hjulmanda nepotkala poprvé v životě: už v roce 2009 byl u toho, když v zápase rezervního týmu Nordsjaellandu, kde nejprve sbíral zkušenosti jako asistent, do jednoho z hráčů udeřil blesk.
Oba případy pojí šťastný konec, ale i Hjulmandův citlivý psychologický přístup, díky kterému se povedlo extrémní situaci ustát.
Ne náhodou o něm hráči často mluví jako o příteli – pro chlapíka, který příští rok oslaví padesátku, jsou mezilidské vztahy a vzájemné porozumění vždy na prvním místě.
Což možná zpočátku mohlo vypadat jako jeho slabina.
„Měl jsem ho vždycky moc rád, ale dlouho jsem pochyboval o tom, že z něj bude dobrý hlavní trenér,“svěřil se třeba Andreas Bjelland, nedávný reprezentační obránce, kterého Hjulmand trénoval od třinácti let. „Kasper je tak strašně hodný člověk! Vždycky chce to nejlepší pro hráče, zajímá se o jejich životy, o jejich problémy. Přišlo mi, že hlavní trenér by si měl držet větší odstup. A to on nedokázal.“
Nemusel, protože si našel vlastní cestu, která fungovala. V Nordsjaellandu, rodinném klubu z městečka Farum, který se většinou třepal
Tým posunul o záchranu, se postupně posunul z role asistenta do popředí – a hned v první sezoně senzačně urval titul a místo v Lize mistrů.
Jenže následovalo nepovedené angažmá v německé Mohuči, po kterém na stále mladém trenérovi ulpěla pověst bláznivého snílka a šarlatána, který věří v cosi jako fotbalovou celostní medicínu.
Lidé kolem něj, novináři a fanoušci, často nechápali, když opakoval svou mantru: „Všichni musíme začít tím, že se sami sebe zeptáme, kdo vlastně jsme.“
A jak se zlobil úspěšný norský kouč Hareide, když šéfové svazu rozhodli, že ho Hjulmand vystřídá u reprezentace!
„Pro mě je fotbal o výsledcích,“kroutil hlavou. „Pokud to nechápete, pak tomu sportu nerozumíte.“
I v Hjulmandově vizi výsledky samozřejmě zaujímají zásadní místo, jen se k nim snaží dojít nezvyklou cestou. Než národní tým převzal, objížděl zemi a setkával se s předními politiky, byznysmeny, sportovci a umělci, aby zjistil, co si představují pod pojmem národní identita. I na základě toho pak stanovil, jak by měl tým hrát, aby bavil.
Osobitá metoda funguje. Tak dobře, že se i bývalý kouč Hareide přidal mezi Hjulmandovy zastánce: „Teď už vidím, že tým posunul. S ním na lavičce je silnější. Bravo!“