Sny o poslaneckém klouzání
Cesty do pekel bývají vždy dlážděny dobrými úmysly. Jako teď klouzavý mandát poslance, který schválila Sněmovna a čeká se na verdikt Senátu. Snad tuto nebezpečnou hloupost zastaví.
Celý ten pokus zavést do české ústavy klouzavý poslanecký mandát strašně moc připomíná uzákonění přímé volby prezidenta v roce 2012. Pamatujete? Dlouhé roky se o přímé volbě básnilo, měl to být univerzální lék, který napraví všechny špatnosti: odstraní zákulisní čachry spojené s výběrem hlavy státu, zvýší důvěryhodnost této funkce, přivede na Pražský hrad osobnosti, které spojují národ...
A výsledek? Na úplně jinak koncipovanou ústavu se naroubovala přímá volba prezidenta – a dnes titíž ústavní stachanovci mají hlavu v pejru nejen z toho, co si počít s tyranosaurem jménem Miloš Zeman, ale i jak vybalancovat faktický posun ve váze a vzájemných vztazích ústavních institucí a jednotlivých pilířů moci ve státě. Přímo trestuhodný malér!
S klouzavým mandátem je to jako přes kopírák. Na první pohled bohulibá věc, která pomůže všem: vládě vládnout, Sněmovně sněmovat a ministrům s poslaneckým mandátem lépe zvládat práci. Protože když je poslanec jmenován i ministrem, hůře stíhá obě funkce. Do Sněmovny nechodí s výmluvou na ministerské povinnosti a vládní úřad zanedbává, protože je jeho ruka při těsných parlamentních hlasováních často nepostradatelná.
A tomu všemu má pomoci klouzavý mandát, další univerzální lék. Vstupem do vlády si mandát poslance odložíte jako do úschovny, tedy poslancuje za vás náhradník, který se do Sněmovny nedostal: váš mandát na něj prostě sklouzne. A když vás z vlády vyhodí nebo celý kabinet padne, mandát si z úschovny zase vyzvednete.
Jistě, už dneska existuje jednoduché řešení: jedné z těch dvou rolí, pravděpodobně té méně prestižní, tedy poslanecké, se prostě vzdát. Jenomže to samozřejmě neudělá nikdo, protože funkce ministra je nejistá: dneska ministrem jste, zítra už třeba ne (početní odpadlíci z orloje jménem Babišova vláda by mohli vyprávět). Navíc složením poslaneckého mandátu by ministr přišel o imunitu – a ta se mu v politice může setsakramentsky hodit.
Otázky, samé otázky
Změna ústavy, která má u nás klouzavý mandát zavést, otevírá celou řadu detailních otázek, z nichž jedna každá by si zasloužila speciální konferenci nebo alespoň právnickou studii.
Třeba proč zavádět nesystémovou nesouměrnost, že poslanci si při vstupu do vlády budou moci mandát odkládat (a lze čekat, že to po nich bude žádáno), zatímco pro ministry-senátory kvůli většinovému volebnímu systému do horní komory žádný klouzavý mandát zavést nejde. Má se to chápat jako institucionální zakotvení toho, že poslanec maká, zatímco senátor se jen fláká, takže bokem ministrování zvládne?
A dále: jaká bude motivace náhradníka opustit vlastní profesi a zaskočit za ministra v parlamentu, když tato mise může trvat třeba jen pár týdnů? Vážené osobnosti takový záskok odmítnou, takže do Sněmovny nastoupí druhá, třetí liga. A jak nezávislým poslancem může být takový náhradník, když ho má fakticky v hrsti premiér? Protože kdyby začal náhradník ve Sněmovně zlobit a mít svou hlavu, premiér jediným škrtem pera jeho misi ukončí.
Zvážili poslanci dobře fakt, že ministra bez poslaneckého mandátu už do Sněmovny
nikdo nedostane ani heverem? Promyslel někdo, jak moc klouzavý mandát sníží politickou váhu kabinetu, když v něm nebude sedět nikdo, kdo se v tu chvíli zodpovídá svým voličům? Jak ostatně vidíme už dnes v éře Babišových vládních rychlokvašek, lidí bez politické minulosti.
Autory ústavní novely příznačně nejsou týmy vládních legislativců s právnickými diplomy z prestižních univerzit, spíchli ho na koleně poslanci nejrůznějších profesí ze strany Pirátů, STAN, SPD a ANO. A ti se těmito jemnými nuancemi vůbec nezabývají. Buď řeší jen praktický motiv, tedy aby člen vlády lépe stíhal, přičemž větší pohodlí ministra je pro změnu základního zákona země důvod poněkud prostinký. Anebo se aktivisticky a trochu zmateně ohánějí důslednou dělbou moci, tedy potřebou oddělit od sebe moc zákonodárnou a výkonnou, což by ovšem předpokládalo třeba i sebrat vládě zákonodárnou iniciativu.
V prezidentských či poloprezidentských systémech, kde je obrovská moc soustředěna v jedněch rukou, má ostré oddělení obou pilířů nějaké opodstatnění, ale v našem, tedy parlamentním systému je to nesmysl. Vláda se zodpovídá parlamentu a ruku v ruce s ním tvoří legislativu, takže je mezi nimi vhodná spolupráce a prolínání, ne ostrý řez či dokonce boj. I proto je v některých nám podobných zemích naopak povinné, aby byl ministr zároveň členem parlamentu, což právě obrovsky zvyšuje politickou váhu kabinetu.
Podpora zavedení klouzavého mandátu je ale dnes široká, ve Sněmovně dostal přesně 120 hlasů, které potřeboval, proti byly jen ODS, ČSSD a KSČM. Teď je vše na Senátu, který při změně ústavy Sněmovna nemůže přehlasovat. Senát sice klouzavému mandátu dlouhodobě moc nefandí, ale může v něm zvítězit nechuť bránit tak široké vůli Sněmovny, když jde vlastně o její věc, o mandáty poslanců.
Ale právě proto, že se tu jedná o změnu ústavy, kde Senát nemá pevnou lhůtu k projednání, nabízí se mu elegantní řešení: celou věc „vysedět“. Tedy diskutovat o klouzavém mandátu až do říjnových voleb, kdy návrh automaticky spadne pod stůl. Tím by se Senát zasloužil o stát a českou ústavu.
Senát by měl diskutovat o klouzavém mandátu až do říjnových voleb, kdy návrh spadne pod stůl.