Hodný Čech a zlý Polák? Ne, host je prostě host
Práci v luxusních hotelech Jan Víšek vyměnil za šéfování šesti podnikům v Adršpachu a na Broumovsku. „Inspiraci hledám v Rakousku,“říká.
Broumovsko není nejznámější turistická oblast v Česku. Adršpašsko-teplické skály však přitahují půl milionu lidí ročně a mezi přírodními památkami v Česku se drží na špičce návštěvnosti. Služby místních zařízení však mnohdy neodpovídají 21. století. Změnit to chce nezisková organizace Agentura pro rozvoj Broumovska. Pronajala si Dům hostů v klášteře v Broumově, hotely Garni, Javor a Skalní mlýn v Adršpachu a provozuje hotely Orlík a Zámeček, které patří soukromým investorům. „Tenhle kraj je magický, má velký potenciál. Nejde však čekat na někoho, kdo vše kouzelnou hůlkou promění ve Švýcarsko,“říká Jan Víšek, ředitel divize, který má v rámci Agentury na starosti šest hotelů. A do praxe se tu snaží přetavit své zkušenosti z luxusních pražských hotelů.
Máte k Adršpachu bližší vztah?
Praděd tu za první republiky působil jako financ v Horním Adršpachu. Druhá část rodiny měla ve Vernéřovicích statek, kam jsem jezdil jako malý.
Tvrdíte, že podnikání v okolí Adršpachu bylo léta ve stylu devadesátek.
Obecně jde o vnímání tohoto místa. Snahy o zlepšení se datují do posledních let, předtím jsem nic takového nezaznamenal.
Jak se podniká v bývalých Sudetech?
Trutnov, odkud pocházím, byl také v Sudetech, za socialismu to bylo nepředstavitelně hnusné, špinavé, zničené město, ale když se tam ocitnete teď, je tam vše, i spousta šikovných lidí. Na Broumovsku chybí solidní střední třída a mladí lidé. Kdo může, odejde. I kvůli tomu se tu špatně shání personál, byť když to srovnám s mzdami v Praze, platíme lépe. Snažíme se to změnit.
Cílíte každým z šesti hotelů na jiné klienty? Jaké vlastně prodáváte pobyty?
Svou roli hraje styl, lokalita a cena. S cenou ubytování pracujeme, dnes pokoj stojí něco jiného než zítra. Podle poptávky. Jakmile jsme méně obsazeni, ceny jsou levnější. Podobným principem aerolinie prodávají místa v letadle. Preferujeme rezervace přes vlastní web, vyjde nás to nejlevněji, ale neobejdeme se ani bez Bookingu. Máme i vlastní rezervační oddělení.
Do Adršpašsko-teplických skal míří ze sedmdesáti procent Poláci. Soustředíte se právě na ně?
Sousedící polský trh se 40 miliony obyvatel je pro nás významný. Dáváme tam o sobě vědět hlavně online. Kvůli covidu jsme však za žádné kampaně neutráceli. Od podzimu jsme se zaměřili na Čechy, i když z mého pohledu je jedno, jestli je host Čech, Němec nebo Eskymák. Přijde mi absurdní, když se tu mluví o hodných Češích a zlých Polácích, prostě je to host a mě zajímá, jen zda zaplatí a zda je spokojen. Loni k nám přijeli hlavně Češi.
Jak se hotelům daří v letošní sezoně? Jezdí turisté?
Květen se rozbíhal a červnová obsazenost byla slušná. Lidé objednávají pobyty na víkendy i všední dny. Sezona bude dobrá, jde o to, aby měl kdo obsluhovat a povlékat postele.
Jak to myslíte? Máte tu horší zkušenosti s personálem než při řízení špičkových hotelů v Praze?
Personál je hlavní úskalí, umocnila to i současná situace. Oboru nepomáhá, jakou má pověst, velká část lidí, kteří v hotelnictví podnikají, se nechová zodpovědně k zaměstnancům. Často dostanou minimální mzdu a zbytek bokem. My se snažíme získat pověst nejlepší firmy v oboru v kraji, která lidem zaplatí oficiálně nejvíc.
Platí tedy rovnice špatný personál rovná se špatná reputace? Taková pověst se ale mění hodně těžko.
Už když jsme přebírali hotely Garni, Javor a Skalní mlýn loni v polovině roku, věděli jsme, že jejich reputace a kvalita služeb není ideální. Realita ale byla naprosto šokující, že ještě něco takového může existovat. Převzali jsme je do nejvyšší sezony, s katastrofálním personálem, navíc v podstavu, léto jsme si protrpěli. Sezonu jsme přežili, ale místo toho, abychom dávali hotely dál dohromady, přišel covid. Načasování této akvizice nebylo nejlepší.
V rámci hotelů máte i restaurace. Každá z nich má také svůj koncept.
Bez kvality to z dlouhodobého pohledu nejde. Zákazníci jsou nároční a návštěva restaurace nemůže být levnou záležitostí. Máme denní nabídku, v Orlíku a Javoru nabízíme dobrou klasiku, ve Skalním mlýně se zaměřujeme na rakouskou kuchyni. Restaurace Zámeček na Janovičkách má zážitkovou kuchyni, náš kuchař Jan Magrot pracoval v michelinské restauraci. Snažíme se nabízet tradiční speciality a vycházet z místních surovin.
Všude v restauracích se zdražuje. Chystáte se na to i vy?
My jsme zdražili ještě dřív, než jsme otevřeli. Náklady rostou, potřebujeme zaplatit zaměstnance lépe než ostatní. Hosté však nemají s novými cenami problém, pokud je jídlo dobré. Do Orlíku přicházejí po návštěvě Teplických skal a chtějí se normálně najíst. Moc možností tu není. Kdo se dívá po ceně, zamíří raději ke stánku a dostane polotovar z fritézy.
Hotel Orlík se dostal i na novou Gastromapu Lukáše Hejlíka.
Je to skvělé, tam totiž koukají hosté, na které cílíme. Lidé, kteří rádi cestují, objevují, dobře jedí, chtějí se hezky ubytovat, dopřát si zážitek. Je to i otázka mé generace nebo sociální bubliny, na smrtelné posteli v sedmdesáti nebudu vzpomínat, že jsem si kdysi koupil televizi, ale zážitky mi nikdo nevezme.
Hotel Orlík stojí u vstupu do Teplických skal, což je až turistická dvojka v pořadí za Adršpachem. Nevadí to?
Nejde nám jen o byznys, ale i o to, aby se region rozvíjel. To je i důvod, proč v rámci naší skupiny podnikáme v hotelích a restauracích. Když tu budou fajn služby, budou jezdit hosté a nechají tu peníze a místním se bude dobře žít. Nebereme to tak, že budeme provozovat jen deset hotelů kolem skal a vše ostatní nám bude jedno.
Pomůže Adršpachu od davů, že se začaly prodávat vstupenky do skal přes rezervační systém?
Je to fajn věc a myslím, že už to mělo být dávno. Všude na Západě jsou takové systémy běžné.
Do systému se však zapojily jen Adršpašské skály, druhá část komplexu Teplické skály provozované Teplicemi nad Metují ne.
Turistická destinace Broumovska musí fungovat dohromady. Tohle je příklad, že se dvě obce vedle sebe nedokážou domluvit, i když mají jedno skalní město. Jestli rezervační systém v Adršpachu pomůže, teprve se uvidí. Teď je důležité, aby si provozovatelé v destinaci řekli, kdo je ten návštěvník, po kterém bychom měli prahnout. Kam to došlo v Adršpachu v minulých letech, je špatné, s přírodou to nemá nic společného, skály se tím ničí a neprospívá to ani dobré reputaci oblasti. Lidé si řeknou, že v Adršpachu jsou fronty lidí, a proto sem nepojedou.
Pomohla vám vláda v covidovém roce?
Pomohla, ale většinou strašně pozdě. Potřebovali jsme peníze ve chvíli, kdy jsme je neměli a zavčas jsme je nedostávali, pokud tedy pominu Antivirus na proplácení mezd. Vždy jsem podal žádost a měsíc čekal, v té době nám vždy několik set tisíc chybělo. Kdybychom nebyli součástí silného uskupení, myslím, že bychom to asi nepřežili. Ještě žádáme o Covid, nepokryté náklady. Jsme ve ztrátě, protože jsme měli jen náklady, ale žádné příjmy.
Odešli vám lidé, které jste drželi přes covidovou uzávěru?
Všichni zaměstnanci na hlavní pracovní poměr zůstali doma se stoprocentní výplatou. Někteří však stejně odpadli, chtěli jít do jiného oboru, což je přirozené. Pokud bychom se chovali jako mnozí v okolí, kteří zaměstnance na podzim vyhodili, nebyli bychom teď schopni otevřít.
Proč jste jako jediní u skal drželi výdejní okénko?
Místním jsme chtěli dát najevo, že jsme tu pro ně. I pro nás to byla psychická podpora, protože sedět jen doma není ideální. Jednoduše: bojovali jsme.
Obáváte se podzimní vlny covidu?
Ani se tím nezatěžuju, mám před sebou hlavní sezonu. Jde o to, aby dopadla co nejlépe, a pak se uvidí.
Jaké byly vaše začátky v oboru?
V hotelnictví jsem začal v sedmnácti, dělal jsem všechno od nádobí po prádelnu. Chodil jsem na soukromou Střední hotelovou školu do Chrudimi, bylo těžké ji zaplatit a málokdo se tam dostal. Od prvního ročníku jsme jezdili do zahraničí, do západní Evropy, byl jsem dva měsíce v Rusku. Pak jsem šel na Vysokou školu hotelovou do Prahy, kde jsem dokončil bakaláře v hotelnictví a cestovním ruchu, a pak absolvoval jako inženýr v oboru krizový management. Při školách jsem vždy někde pracoval, většinou v hezkých podnicích. Půldruhého roku jsem byl v Bavorsku, čtyři měsíce na Novém Zélandu, přes půl roku na Floridě.
A daří se vám vaše zkušenosti přenést do současné práce?
Je to boj, až z toho šedivějí vlasy. Ale vzhledem k tomu, s jakými kartami hrajeme, to není úplně špatné. Pokud chcete, aby vaši kolegové poskytovali lidem zážitek, ideálně by měli mít možnost ho někdy zažít. Několik našich šikovných lidí teď dostalo voucher na pobyt do Imperialu v Praze, aby zjistili, jaké to je bydlet v hezkém hotelu, kde vás budou obletovat a vše bude, jak má být. Když chcete být v gastru dobrý, musí vás to bavit, jinak je to vidět. Pokud jde o servis, číšník vám může načepovat a donést pivo, ale to je hrozně málo. Než dospějete k tomu, že máte člověka, který umí mluvit, rozumí tomu a dokáže prodat víc, než by si host sám dal, je to dlouhá cesta. Tréninky a školení jsou víceméně nekonečný proces. Třeba v Café Imperial se personál neustále školil. Jinak se může stát, že vás doba převálcuje, protože se vše vyvíjí.
Když se na váš byznys podíváme z jiné strany, cestují teď Češi víc?
Češi cestovali vždy hodně, potkal jsem je na Novém Zélandu, v USA, na Martiniku, Guadalupe. Mám přátele, Rakušany, kteří provozují hotely v Tyrolích, a je fajn slyšet, že už tam Češi mají dobré jméno, jsou slušní, platí, jsou uznalí. Z toho mám radost, že jsme se civilizovali. Po revoluci to byla famózní ostuda. Největší zážitek ve Vídni byl, že jsme si nabrali igelitky zadarmo. Rakušané by měli být náš vzor. Byla to proti nám chudá země, ale hlavně díky cestovnímu ruchu, který začali budovat od 50. let, se jim daří, jejich služby jsou perfektní. Kam v Alpách přijdete, všude je to hezké, dostanete dobře najíst, jsou milí, ale problém s personálem řeší stejný.