Evropa postavená na hlavu

Jaký je rozdíl mezi demokracií maďarskou a evropskou? Zatímco maďarská vláda má nezpochybnitelnou demokratickou legitimitu, evropské instituce dlouhodobě trpí velkým demokratickým deficitem. Ale problém se hledá jinde.

Nizozemský premiér Mark Rutte vyzval v Bruselu Maďarsko, aby buď zrušilo zákon zakazující propagaci homosexuality mezi mládeží, anebo vystoupilo z EU. Mluvil tím z duše evropským progresivistům, kteří dlouhodobě vyčítají maďarské a polské vládě porušování demokracie a evropských hodnot. Jeho lucemburský kolega Xavier Bettel se pak ještě s ostatními šéfy evropských vlád podělil o své trauma způsobené tím, že ho vlastní matka zavrhla jako homosexuála. S maďarským zákonem to sice nesouviselo, ale leckoho dojalo, že premiér nejbohatší země EU je vlastně trpícím příslušníkem ostrakizované menšiny.

Podobné debaty by byly těžko představitelné ještě v době, kdy jsme do Evropské unie vstupovali. I tehdy se diskutovalo o hodnotách, neprivilegovaných menšinách a evropské demokracii. Ale nějak opačně. Evropské hodnoty hájili konzervativci. Šlo jim o svobodu, národ, křesťanství či rodinu, které odkazovaly ke zkušenosti předchozích generací. Progresivisté se zpočátku diskusi o hodnotách vyhýbali, ale nakonec našli účinnější strategii: dali hodnotám opačný obsah a přešli do útoku. V jejich pojetí hodnoty odkazují k jednání, které předchozí generace zavrhovaly, ale které se právě proto má stát všeobecně závaznou normou.

Podobně předefinovali znevýhodněné. Původně šlo o střední a východní Evropu. Ta v devadesátých letech za cenu velkých obětí začala překonávat zaostalost způsobenou komunistickým experimentem, od EU si slibovala, že dohánění urychlí. Ale Česko a Maďarsko na tom dnes nejsou ve srovnání s Německem o moc lépe než v době vstupu do EU. Polsko a Slovensko si sice z horší výchozí pozice vůči Německu polepšily, ale už také narazily na strop prosperity stojící na zahraničních investicích, levné práci a montovnách. Rumuni, Bulhaři, Litevci a Lotyši raději rovnou emigrují na Západ. Toto znevýhodnění nejspíše přetrvá několik generací už proto, že elitám bohatší části Evropy zcela vyhovuje: mají zde levnou, kvalifikovanou a disciplinovanou pracovní sílu, spolehlivé subdodavatele, a přitom žádné skutečné konkurenty.

Kdo je tu privilegovaný?

Aby se tento stav udržel, ideologové progresivismu vysvětlují, kdo je a kdo není privilegovaný. Běžná Češka za kasou supermarketu německého vlastníka, běžný Slovák v montovně dodavatele francouzské automobilky či jejich místní manažeři? Sice berou třikrát méně, než se za stejnou práci platí na Západě, ale nemají si nač stěžovat, neboť se přece mají lépe než za komunismu. Konvergence s Němci či Rakušany stejně není na pořadu dne, protože je třeba řešit klimatické změny.

Středoevropané musí pochopit, že jsou privilegovaní a že se jim vlastně daří až příliš dobře na to, v jakých předsudcích stále žijí. Pak už jim půjde vysvětlit, že skutečnými oběťmi naší doby jsou migranti, jejichž přísun evropský kapitál potřebuje, ale i takový Xavier Bettel. Sice stojí v čele superbohatého velkovévodství, jež žije z daňových optimalizací firem z celého světa včetně těch našich, ale co to znamená vedle jeho pocitu diskriminace, o nějž se mohl v Bruselu na nejvyšší politické úrovni podělit? Pokud to místní přesto nepochopí, je namístě jim ukázat dveře, jak učinil premiér Nizozemska,

dalšího daňového ráje, kterému středoevropské peníze nesmrdí.

Evropské vrchnosti se podařilo obrátit i diskusi o evropské demokracii. Dříve se týkala demokratického deficitu evropských institucí: Evropského parlamentu, který nemá nic společného s evropskou tradicí zastupitelské demokracie, Evropské komise, jejíž aparát připravuje rozhodnutí, s nimiž zvolení politici moc nezmůžou, Evropského soudního dvora, který neustále rozšiřuje kompetence evropských institucí včetně svých vlastních za hranice toho, co jim bylo svěřeno členskými státy. Ačkoliv tyto problémy se časem spíše prohloubily, za problém evropské demokracie už nejsou považovány evropské instituce, nýbrž členské státy. Evropské instituce, o jejichž demokratičnosti pochybuje i řada jejich příznivců, se dnes absurdně pasují do role ochránců demokracie v Polsku či Maďarsku bez ohledu na to, že jejich vlády mají nezpochybnitelnou demokratickou legitimitu.

Progresivistické oligarchii, která ovládá veřejný život v bohatší části Evropy, se podařilo v posledních dvaceti letech postavit Evropu na hlavu. Chrání tím své pozice proti zájmům střední Evropy. Je proto načase, aby si střední Evropa našla spojence, bouchla do stolu a Evropu začala stavět zpátky na nohy. Evropská vrchnost by měla pochopit, že české banky a supermarkety nemusí být na věčné časy jejich dojnou krávou a že většina jinak tolerantní společnosti má plné zuby stupňujících se nároků sexuálních menšin a dalších společenských experimentů.

Namísto zásahů do maďarského školství a nepromyšleného prosazování elektromobilů či obnovitelné energie by se Evropská komise měla zabývat ekonomickou konvergencí mezi západem a východem či daňovým predátorstvím Nizozemska a Lucemburska. Pravice si něco z toho uvědomuje, Orbán s Kaczynským už vytvářejí kolem Deklarace o budoucnosti Evropy celoevropskou alianci podobně smýšlejících. Levice se zatím buď lokajsky drží evropského hlavního proudu, anebo předstírá, že se jí to netýká. Pokud ale nemá co říci k budoucnosti Evropy, má nárok na budoucnost vlastní?

Většina jinak tolerantní společnosti má plné zuby stupňujících se nároků sexuálních menšin.