Hlasitá menšina a mlčící většina

Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.cz

Kdysi dávno při studiích jsme měli za úkol co nejlépe vystihnout „dobrý příběh v umění“. Jako ambiciózní studenti literatury jsme se předháněli ve složitých charakteristikách, nadužívali jsme vědecké termíny, hledali jsme vysvětlení v estetice, lingvistice i strukturalismu. Jeden z vyučujících se nám tehdy vysmál a prohlásil, že největším uměním každého autora je co nejpřesvědčivější zachycení skutečného lidského života, kdy se čtenáři přiblíží natolik, že si získá jeho plnou důvěru.

Je to možná plytká definice, přitom pravdivá. Když psali v 18. nebo 19. století slavní autoři své knihy, promlouvali k tehdejším čtenářům. A ruku na srdce, kdo tehdy uměl číst nebo měl čas na konzumaci uměleckých děl?

Elity psaly pro elity a přizpůsobovaly tomu i témata. Pojednávaly o nevěrách šlechty, sebevraždách nešťastných žen, o válkách i měšťanstvu. Když už zabloudily k obyčejným lidem, zavánělo to schematismem a selankou, v případě revolucionářů politicky motivovanou kritikou.

Ve 20. století se z většiny autorů s uměleckými ambicemi, snad s výjimkou socialistických realistů, stali progresivisté. Psali o drogách, prostředí mladých intelektuálů, etnických a sexuálních menšinách.

Chtěli zaujmout, šokovat. Ale znovu oslovili minoritu, liberální elity; mlčící většina, konzervativní, osamělá a hlavně odcizená, zůstala jejich uměním netknutá. Ambice uměleckých elit oslovit zapomenuté, přitom většinové vrstvy, se rovnala nule.

Knihy dnes byly do značné míry nahrazeny filmy a seriály. Během lockdownu jsem zhlédl řadu mainstreamových trháků velkých distributorů: Netflixu, HBO, Amazonu či Apple TV. Občas jsem se spálil, ale málokdy jsem se vyloženě nudil. Řemeslně odvedli tvůrci dobrou práci. Ale skutečný život většinové populace zachytili málokdy.

Zato se to v seriálech hemží desítkami pohlaví, multikulturalismem, všemi možnými i nemožnými kvótami. I v tom nejbělejším americkém městě musí podle schváleného klíče vystupovat přesné procento Afroameričanů, Asiatů nebo latinos.

Absurdní dohrou je nepochopitelné obsazení černošky, mimochodem mimořádně skvělé herečky, do role druhé ženy Jindřicha VIII. v jednom historickém seriálu. A tvůrci si v tomhle politicky korektním pekle libují, za potlesku pokrokových elit a jejich sponzorů.

Umění by však mělo umět zachytit i skutečný život: extrémní dluhy, strádání seniorů, exekuce, vylidňování venkova, děti, které nemají na školní obědy, předražené bydlení, nedůstojné zacházení obřích korporací se zaměstnanci či kriminalitu.

Jsem šťastný, že se u nás už dávno homosexualita netrestá smrtí; že systém neperzekvuje na silnici přilepené nebinární Alžbětko. Bylo by správné, kdyby politici našli odvahu a navzdory pokryteckému kléru a konzervativním fanatikům zrovnoprávnili stejnopohlavní sňatky. Ale progresivistický tlak uměleckých elit musí většinové společnosti lézt na nervy.

Navíc, když se v televizi donekonečna zdůrazňuje barva pleti či gender a přitom se zapomíná na chudobu. Není to umělé? Nejde jen o hru a marketing? Neodvádějí závratně bohatí investoři nového umění záměrně pozornost od reálného života? Nechtějí pouze dál královsky bohatnout na úkor mlčící většiny znevýhodněných?

Překonat to lze teprve tehdy, až i progresivní minority pochopí, že se staly obětí manipulace, falešné hry. S čistým svědomím je pak vyslechne i odcizená majorita a snad i lépe přijme jejich oprávněné požadavky. Minimálně v tolerantním Česku o tom nemám pochyby.