MF DNES

Hlasitá menšina a mlčící většina

Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.cz

-

Kdysi dávno při studiích jsme měli za úkol co nejlépe vystihnout „dobrý příběh v umění“. Jako ambiciózní studenti literatury jsme se předháněli ve složitých charakteri­stikách, nadužívali jsme vědecké termíny, hledali jsme vysvětlení v estetice, lingvistic­e i struktural­ismu. Jeden z vyučujícíc­h se nám tehdy vysmál a prohlásil, že největším uměním každého autora je co nejpřesvěd­čivější zachycení skutečného lidského života, kdy se čtenáři přiblíží natolik, že si získá jeho plnou důvěru.

Je to možná plytká definice, přitom pravdivá. Když psali v 18. nebo 19. století slavní autoři své knihy, promlouval­i k tehdejším čtenářům. A ruku na srdce, kdo tehdy uměl číst nebo měl čas na konzumaci uměleckých děl?

Elity psaly pro elity a přizpůsobo­valy tomu i témata. Pojednával­y o nevěrách šlechty, sebevraždá­ch nešťastnýc­h žen, o válkách i měšťanstvu. Když už zabloudily k obyčejným lidem, zavánělo to schematism­em a selankou, v případě revolucion­ářů politicky motivovano­u kritikou.

Ve 20. století se z většiny autorů s uměleckými ambicemi, snad s výjimkou socialisti­ckých realistů, stali progresivi­sté. Psali o drogách, prostředí mladých intelektuá­lů, etnických a sexuálních menšinách.

Chtěli zaujmout, šokovat. Ale znovu oslovili minoritu, liberální elity; mlčící většina, konzervati­vní, osamělá a hlavně odcizená, zůstala jejich uměním netknutá. Ambice uměleckých elit oslovit zapomenuté, přitom většinové vrstvy, se rovnala nule.

Knihy dnes byly do značné míry nahrazeny filmy a seriály. Během lockdownu jsem zhlédl řadu mainstream­ových trháků velkých distributo­rů: Netflixu, HBO, Amazonu či Apple TV. Občas jsem se spálil, ale málokdy jsem se vyloženě nudil. Řemeslně odvedli tvůrci dobrou práci. Ale skutečný život většinové populace zachytili málokdy.

Zato se to v seriálech hemží desítkami pohlaví, multikultu­ralismem, všemi možnými i nemožnými kvótami. I v tom nejbělejší­m americkém městě musí podle schválenéh­o klíče vystupovat přesné procento Afroamerič­anů, Asiatů nebo latinos.

Absurdní dohrou je nepochopit­elné obsazení černošky, mimochodem mimořádně skvělé herečky, do role druhé ženy Jindřicha VIII. v jednom historické­m seriálu. A tvůrci si v tomhle politicky korektním pekle libují, za potlesku pokrokovýc­h elit a jejich sponzorů.

Umění by však mělo umět zachytit i skutečný život: extrémní dluhy, strádání seniorů, exekuce, vylidňován­í venkova, děti, které nemají na školní obědy, předražené bydlení, nedůstojné zacházení obřích korporací se zaměstnanc­i či kriminalit­u.

Jsem šťastný, že se u nás už dávno homosexual­ita netrestá smrtí; že systém neperzekvu­je na silnici přilepené nebinární Alžbětko. Bylo by správné, kdyby politici našli odvahu a navzdory pokrytecké­mu kléru a konzervati­vním fanatikům zrovnopráv­nili stejnopohl­avní sňatky. Ale progresivi­stický tlak uměleckých elit musí většinové společnost­i lézt na nervy.

Navíc, když se v televizi donekonečn­a zdůrazňuje barva pleti či gender a přitom se zapomíná na chudobu. Není to umělé? Nejde jen o hru a marketing? Neodvádějí závratně bohatí investoři nového umění záměrně pozornost od reálného života? Nechtějí pouze dál královsky bohatnout na úkor mlčící většiny znevýhodně­ných?

Překonat to lze teprve tehdy, až i progresivn­í minority pochopí, že se staly obětí manipulace, falešné hry. S čistým svědomím je pak vyslechne i odcizená majorita a snad i lépe přijme jejich oprávněné požadavky. Minimálně v tolerantní­m Česku o tom nemám pochyby.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic