Odvaha být jedinečnou
Druhý díl letního seriálu MF DNES s Mimi Lan Nguyen
Do Prahy z Vietnamu přijela v patnácti letech a už ve třiceti letech si v Česku založila úspěšnou návrhářskou značku. Mimi Lan Nguyen své oděvy poprvé představila v roce 2007 a od té doby vytváří jedinečné módní kolekce inspirované nejen asijskými kulturami, ale i tou českou. Pod značkou La Femme Mimi se zúčastnila například Prague Design Weeku, Designbloku nebo Shanghai Fashion Weeku. Pracuje bezezbytkově, snaží se respektovat principy udržitelnosti a miluje výšivky. „Nevypadám jako ostatní, a tak jsem říkala, že když už nevypadám jako všichni kolem, tak proč bych se musela oblékat stejně jako oni,“říká Mimi o svých začátcích.
Do Čech jste přijela v patnácti letech. Jaká jste tehdy měla od Čech a Prahy očekávání?
Moc jsem se těšila, protože moje máma je tady od roku 1982. Patřila do první vlny Vietnamců, kteří přijeli do Čech. Byly mi čtyři, když sem maminka odjela. Až v roce 1993 jsem mohla přijet za ní. V zásadě mi bylo jedno, kam pojedu, důležitá byla ona. Ale jinak jsem vztah k Česku měla, protože máma mi často posílala pohlednice s Bobem a Bobkem nebo Makovou panenkou. Takže jsem trochu českou kulturu znala.
Jaké byly první dojmy z Prahy?
Přiletěla jsem do Prahy v březnu 1993. Měla jsem na sobě džínovou kombinézu a na hlavě džínovou kšiltovku. Připadala jsem si jako kosmonaut, který přiletěl na jinou planetu. A ještě to bylo v zimě, kolem pěti nebo šesti hodin večer, takže už byla velká tma. Trochu sněžilo, takže jsem hned ochutnala sníh na kapotě taxíku.
Nebyla vám zima?
Máma mi na letiště přinesla nějakou modro-růžovou péřovku od své kamarádky. Doteď mám z toho fotku, vypadala jsem hodně srandovně. Nebyla mi zima, protože to asi přehlušily emoce.
Když jste přijela do České republiky, měla jste nouzi o oblečení, je to tak? Prý vám bylo všechno velké, takže jste si oblečení musela přešívat...
Když jsem přijela, máma mě vzala nakupovat do Bílé labutě. Všechno mi připadalo obrovské a zrovna byla v módě barva khaki. Mám tu barvu ráda, ale tehdy byla úplně na všem. V devadesátých letech tu bylo i hodně second handů. Zboží asi přivezli ze Západu, leželo v hangárech
Ze Saigonu do Prahy
nebo v krabicích. Také jsem dostávala oblečení od matčiných kamarádek, které jsem přešívala. Prostě z nějakého oversize svetru jsem udělala třeba crop top.
A to byl ten čas, kdy vás šití začalo bavit?
Mě šití bavilo vždycky. Když jsem byla malá, chodila jsem na ikebanu (japonské dekorativní aranžování květin – pozn. red.) a různé kurzy šití. Bavilo mě i vyšívání. V Čechách jsem nechtěla být jako ostatní. Nevypadám jako ostatní, a tak jsem říkala, že když už nevypadám jako všichni kolem, tak proč bych se musela oblékat stejně jako oni. V Praze jsem pak cítila volnost. Že když jsem jiná, tak už je úplně jedno, co nosím.
To, že jste jiná, tedy u vás umocnilo uměleckou tvorbu a volnost?
Přesně tak.
V jaké momentě jste se rozhodla, že svůj koníček změníte na profesi? Co vás k tomu přivedlo?
Ono to šlo samo, spontánně. Neměla jsem vůbec ponětí, čím budu, a máma chtěla, abych studovala. Takže jsem šla na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a dělala jsem přijímačky jako Češi. Což bylo šílený, protože jsem neměla základ jako ostatní, musela jsem se asi tři roky připravovat. Neučila jsem se nic jiného než česko-německé vztahy nebo o východní Evropě, Balkánu. Přijímačky jsem udělala a začala jsem studovat obor Mezinárodní vztahy. Bavilo mě to, protože mi to hodně otevřelo oči a pochopila jsem, proč se Češi chovají určitými způsoby.
Kdy jste poprvé prodala svoje oblečení?
Už ve škole. Chodila jsem na fakultu a vždycky jsem měla něco, co se nikde neprodávalo. Totiž, já jsem koupila třeba úplně obyčejnou mikinu a v sekáči našla nějaké barevné zajímavé věci, ze kterých jsem ostříhala vzory a udělala na mikinu