Bez týmových vozidel, servisu i hotelů. Návrat k počátkům Tour
Zatímco Tadeji Pogačarovi a spol. ještě do cíle na Champs-Élysées zbývají dva dny, on už má svou Tour de France za sebou. Lachlan Morton se jmenuje a celou trasu 108. ročníku objel bez pomoci týmu. Spal pod širákem, sám si vařil a dělal servis kola. A aby toho nebylo málo, na kole absolvoval i přejezdy mezi etapami.
Nad Paříží teprve vycházelo slunce. On seděl na obrubníku na vyhlášeném bulváru Champs-Élysées, v ruce ošlehané větrem a spálené sluncem držel šampaňské a pořádně si to užíval.
Dokázal to!
Po osmnácti dnech v sedle, 5 510 kilometrech, více než 66 tisících výškových metrech si konečně mohl připít: Jsem v cíli.
Byl to od něj návrat do minulosti. Do dob, kdy Tour začínala.
„Cyklistika je dnes supermoderní sport, při kterém máte skoro všechno pod kontrolou,“líčil devětadvacetiletý Morton. Moc dobře ví, o čem mluví. Sám je profesionálním jezdcem týmu EF Education-Nippo a absolvoval Giro i Vueltu.
„Čtyři pět hodin závodíte, což je sice extrémně náročné, jenže potom vás čeká na hotelu masáž, večeře od vlastního kuchaře… Je to prostě pořád to samé,“popisoval. A tak si řekl: Udělám to jinak. Naplánoval si, že na kole objede celou trasu letošního ročníku včetně přejezdů mezi etapami. Bude spát pod širákem či na zastávkách, když nesežene večeři, zapne vařič a připraví si něco sám, a když bude mít defekt, postará se o opravu.
Podobně jako když v roce 1913 Eugene Christophe sešel se zlomenou vidlicí z Tourmaletu a v kovárně si ji opravil. Kapsy si poté nacpal chlebem a pokračoval dál. Že by mu někdo pomohl? Kdepak, tehdy to bylo zakázané. Za zády mu stál komisař a hlídal, jestli nepodvádí.
Nebo když se ještě o deset let dříve vydali na trasu úvodního ročníku Tour první cyklisté. Zahajovací etapa měřila 467 kilometrů a nikdo nevěděl, jestli ji zvládne.
„Tahle éra byla vzrušující,“povídal Australan. „Jako by tehdy chtěli, aby do cíle dorazil jen jeden jezdec. Byl to úplně jiný sport, dřív to byli spíš dobrodruzi.“
Takový byl nyní i on. V Brestu, startu letošní Tour, se pozdravil s týmovými parťáky a každý se vydali svou cestou. Rigoberto Urán a spol. za zády s týmovým autem a vidinou odpočinku v luxusu, Morton sám, s kolem ověnčenými brašnami a vidinou spánku pod hvězdami.
Ten nápad se zrodil na konci loňského léta. Když se Morton připravoval na italské Giro, v debatě mezi šéfy týmu EF zazněla otázka: „Co kdyby Lachlan trasu absolvoval místo v pelotonu už před ním? Jel by sám a ze Sicílie na pevninu by přeplaval s kolem na zádech.“
Tehdy se tomu zasmáli, všichni by to brali jako něco nereálného.
Jenže Morton je jiný, podobnými bláznivými kousky je vyhlášený. „Myslím, že to dám. Bude to ta pravá Tour,“řekl.
Z rampy v Brestu se spustil hodinu po prvním šlápnutí pelotonu. Za cílovou páskou zahajovací etapy však nesesedl, ale pokračoval, aby ho startovní pole nedohnalo a dorazil na Champs-Élysées jako první.
„Být více než dva týdny skoro v kuse na kole je náročné. Pořád jsem posouval své limity. Ke konci už pro mě byl zcela normální pocit, že trpím,“líčil.
Obvykle začínal s východem slunce, někdy pokračoval i v noci s čelovkou. Denně jezdil zhruba dvanáct hodin a neměl ani jeden volný den. Vypořádal se i s bolestí kolene tím, že vyměnil nášlapné pedály za platformy a místo treter nazul obyčejné sandály.
Hnala ho i představa, že pomáhá. Údaje z jízdy sdílel na internetu a vybíral peníze pro charitativní organizaci World Bicycle Relief, která poskytuje kola lidem z chudých zemí, aby mohli dojíždět za vzděláním, prací či zdravotní péčí. Na konci své cesty měl na účtu přes 10 milionů korun.
A co dál?
V hlavě už má další výzvy...