Kam se poděla Sýrie
Komentář Hynka Kmoníčka
Sýrie, objevující se na mapách západního zájmu vždy jen na chvilku, vesměs po opakovaném konfliktu s Izraelem, a hned zase mizící za závojem našeho zapomnění, se v posledních dvou letech opět navrátila do normálu nového Blízkého východu.
Ten je – namísto neměnných tváří diktátorů staré předvídatelné doby minulého století – po arabském jaru plný tváří mužů, kteří teď buď bojují o udržení moci na nějaké části svého víceméně teoretického území vlastního státu (syrský prezident Bašár al-Asad, jemenská či libyjská vláda), anebo se snaží svoji dočasnou pozici přeměnit v něco trvalejšího, co nebude záležitostí jednoho volebního cyklu, jako je tomu v západních demokraciích (například egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí či saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán).
Země, na niž se zapomnělo
Sýrie na tomto novém Blízkém východě zdánlivě pozbyla své výlučnosti, a tím i významu. Občanská válka v ní neskončila jasným vítězstvím nikoho, syrská opozice utekla, Asad je nadále prezidentem území a lidí, kteří mu zbyli. Na seznamu západních priorit se nyní Sýrie objevuje už spíše jen z pocitu povinnosti než z opravdového zájmu. Její reálnou pozici neukázalo nic lépe než právě proběhlý americko-ruský summit v Ženevě. Sýrie na něm přirozeně jako téma chybět nemohla, ale nedohodlo se nic nového. A to nejzajímavější se tak ze syrského pohledu událo ještě pár dní před summitem.
Zatímco ruský prezident Vladimir Putin začal v interview s americkým novinářem najednou sázet z hlavy jména syrských provincií od Idlíbu až po Američany kontrolovanou zónu Al Tanf, neklamné to znamení, že se s těmito místními názvy setkává na svém pracovním stole, pokud ne denně, tak tedy dostatečně opakovaně, americký prezident Joe Biden, hovořící o Sýrii se svými novináři, byl nakonec taktně upozorněn, že si v řeči popletl Sýrii s Libyí. Takové milé a malé detaily často řeknou o realitě víc než deset politologů.
Sýrie prostě zmizela z aktivní mapy strategického uvažování Západu. Bidenova administrativa mlčky převzala výsledek Trumpova částečného stažení se ze Sýrie, po kterém následoval do čtyřiadvaceti hodin vstup tureckých vojsk do syrského pohraničí – a tím i další posílení role Turecka právě na úkor Spojených států. Pohledem na dnešní mapu severní Sýrie zde uvidíte několik nepropojených zón obsazených Tureckem, Idlíb stále ještě jako poslední útočiště islamistů, které nikdo nepotřebuje, a poslední americký kontingent v Al Tanf, který viditelně tolik zaměstnává Putina.
Sýrie sama nemá vojenskou sílu na to, aby tyto oblasti dostala zpět. Ani Rusko, ani Írán jí v tom nepomohou. Jedinou silou, která zde stála proti tureckým ambicím, byly právě Spojené státy. Bidenova administrativa však viditelně vůbec neplánuje se v příštím roce Sýrií zabývat.
Tu si tak rozdělily Rusko, Írán a Turecko – a USA svojí nečinností tento stav de facto přijímají. Co bude dlouhodobým výsledkem?
Migrace už zase tiká
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan musí dnes přemýšlet, co chce v budoucnu s obsazenými pohraničními oblastmi udělat. Tím, že z nich začal stěhovat jemu problematické kurdské obyvatelstvo a přidělovat jejich domy sunnitským Syřanům z jiných částí Sýrie, ukazuje, že mu myšlenka na nějakou příští anexi těchto území není proti mysli. Možná si i myslí, že by takový krok mohl Západu prodat jako vytvoření nárazníkové zóny proti dalšímu proudu blízkovýchodních uprchlíků do Evropy, který by pak ještě lépe kontroloval.
Navíc mu už v roce 2018 ulétla i poznámka o tom, že by takhle potřeboval vyčistit ještě hranici s Irákem. I když z tohoto plánu zatím nic nebylo, je to nejspíš jen proto, že Spojené státy zatím v Iráku zůstávají. Po jejich odchodu může následovat další pokus o zvětšování se Turecka, zvláště když ten první a úspěšný se překvapivě nesetkal s větší pozorností v zahraničí.
Nyní, až Američané odejdou z Afghánistánu, začnou fundamentalisté v celé oblasti oslavovat. Syrský Idlíb, zóna záchrany toho, co zbylo z Islámského státu, nezůstane stranou a otázkou je, jak dlouho bude trvat, než znovuobnovené afghánské centrum radikálního islámu začne prosakovat zpět do celé oblasti Blízkého východu a Střední Asie. V té chvíli asi nebude právě Turecko, známé svými úzkými kontakty na islamisty celého světa, tím nejlepším hlídačem oblasti, přes kterou tradičně chodí jeden z hlavních proudů migrace do Evropy.
Nerozhodnost na přechodu
Pokud tedy Západ včas neobjeví, proč je pro něj Sýrie vlastně důležitá, a nechá tuto oblast nadále ležet jako nerušenou kořist tureckých strategických zájmů, přijde naše veškeré dosavadní snažení v oblasti Blízkého východu opět vniveč. Radikalizace islámu, která se začne šířit oblastí, dříve či později způsobí politickou a hospodářskou nestabilitu, která následně vyžene další migrační proud naším směrem. A bude to opět turecký prezident Erdogan, který bude držet evropské klíče a řádně s nimi ve vzduchu chrastit.
Sýrie se mezitím bude Západu, Spojeným státům, a tím i nám připomínat po svém. Poslední, jen pár dní stará americká akce, již druhá za Bidenovy administrativy, kdy se americké letecké útoky zaměřily na dvě základny na syrském a jednu na iráckém území, byla vesměs dobrou ukázkou reality v zemi. Tyto základny používají íránské milice k útokům dronů na americké cíle v oblasti. Všimněme si, že ani tady v ničem nešlo o Asadovu Sýrii, ale o americkou reakci na další hráče na územích, které dnes Asad nekontroluje. Damašek je nadále ve vyčkávacím módu opakovaného zapomnění.
Slovy jednoho starého velšského labouristy: Každý ví, co se nakonec přihodí chodci, který propadne nerozhodnosti přesně v polovině přecházené silnice – nakonec ho něco porazí. Nyní je tedy třeba dohody, jak společně dojít na konec syrské cesty, když už jsme ji jednou vůbec začali přecházet.