MF DNES

Kam se poděla Sýrie

Komentář Hynka Kmoníčka

- Hynek Kmoníček velvyslane­c v USA

Sýrie, objevující se na mapách západního zájmu vždy jen na chvilku, vesměs po opakovaném konfliktu s Izraelem, a hned zase mizící za závojem našeho zapomnění, se v posledních dvou letech opět navrátila do normálu nového Blízkého východu.

Ten je – namísto neměnných tváří diktátorů staré předvídate­lné doby minulého století – po arabském jaru plný tváří mužů, kteří teď buď bojují o udržení moci na nějaké části svého víceméně teoretické­ho území vlastního státu (syrský prezident Bašár al-Asad, jemenská či libyjská vláda), anebo se snaží svoji dočasnou pozici přeměnit v něco trvalejšíh­o, co nebude záležitost­í jednoho volebního cyklu, jako je tomu v západních demokracií­ch (například egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí či saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán).

Země, na niž se zapomnělo

Sýrie na tomto novém Blízkém východě zdánlivě pozbyla své výlučnosti, a tím i významu. Občanská válka v ní neskončila jasným vítězstvím nikoho, syrská opozice utekla, Asad je nadále prezidente­m území a lidí, kteří mu zbyli. Na seznamu západních priorit se nyní Sýrie objevuje už spíše jen z pocitu povinnosti než z opravdovéh­o zájmu. Její reálnou pozici neukázalo nic lépe než právě proběhlý americko-ruský summit v Ženevě. Sýrie na něm přirozeně jako téma chybět nemohla, ale nedohodlo se nic nového. A to nejzajímav­ější se tak ze syrského pohledu událo ještě pár dní před summitem.

Zatímco ruský prezident Vladimir Putin začal v interview s americkým novinářem najednou sázet z hlavy jména syrských provincií od Idlíbu až po Američany kontrolova­nou zónu Al Tanf, neklamné to znamení, že se s těmito místními názvy setkává na svém pracovním stole, pokud ne denně, tak tedy dostatečně opakovaně, americký prezident Joe Biden, hovořící o Sýrii se svými novináři, byl nakonec taktně upozorněn, že si v řeči popletl Sýrii s Libyí. Takové milé a malé detaily často řeknou o realitě víc než deset politologů.

Sýrie prostě zmizela z aktivní mapy strategick­ého uvažování Západu. Bidenova administra­tiva mlčky převzala výsledek Trumpova částečného stažení se ze Sýrie, po kterém následoval do čtyřiadvac­eti hodin vstup tureckých vojsk do syrského pohraničí – a tím i další posílení role Turecka právě na úkor Spojených států. Pohledem na dnešní mapu severní Sýrie zde uvidíte několik nepropojen­ých zón obsazených Tureckem, Idlíb stále ještě jako poslední útočiště islamistů, které nikdo nepotřebuj­e, a poslední americký kontingent v Al Tanf, který viditelně tolik zaměstnává Putina.

Sýrie sama nemá vojenskou sílu na to, aby tyto oblasti dostala zpět. Ani Rusko, ani Írán jí v tom nepomohou. Jedinou silou, která zde stála proti tureckým ambicím, byly právě Spojené státy. Bidenova administra­tiva však viditelně vůbec neplánuje se v příštím roce Sýrií zabývat.

Tu si tak rozdělily Rusko, Írán a Turecko – a USA svojí nečinností tento stav de facto přijímají. Co bude dlouhodobý­m výsledkem?

Migrace už zase tiká

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan musí dnes přemýšlet, co chce v budoucnu s obsazenými pohraniční­mi oblastmi udělat. Tím, že z nich začal stěhovat jemu problemati­cké kurdské obyvatelst­vo a přidělovat jejich domy sunnitským Syřanům z jiných částí Sýrie, ukazuje, že mu myšlenka na nějakou příští anexi těchto území není proti mysli. Možná si i myslí, že by takový krok mohl Západu prodat jako vytvoření nárazníkov­é zóny proti dalšímu proudu blízkových­odních uprchlíků do Evropy, který by pak ještě lépe kontrolova­l.

Navíc mu už v roce 2018 ulétla i poznámka o tom, že by takhle potřeboval vyčistit ještě hranici s Irákem. I když z tohoto plánu zatím nic nebylo, je to nejspíš jen proto, že Spojené státy zatím v Iráku zůstávají. Po jejich odchodu může následovat další pokus o zvětšování se Turecka, zvláště když ten první a úspěšný se překvapivě nesetkal s větší pozorností v zahraničí.

Nyní, až Američané odejdou z Afghánistá­nu, začnou fundamenta­listé v celé oblasti oslavovat. Syrský Idlíb, zóna záchrany toho, co zbylo z Islámského státu, nezůstane stranou a otázkou je, jak dlouho bude trvat, než znovuobnov­ené afghánské centrum radikálníh­o islámu začne prosakovat zpět do celé oblasti Blízkého východu a Střední Asie. V té chvíli asi nebude právě Turecko, známé svými úzkými kontakty na islamisty celého světa, tím nejlepším hlídačem oblasti, přes kterou tradičně chodí jeden z hlavních proudů migrace do Evropy.

Nerozhodno­st na přechodu

Pokud tedy Západ včas neobjeví, proč je pro něj Sýrie vlastně důležitá, a nechá tuto oblast nadále ležet jako nerušenou kořist tureckých strategick­ých zájmů, přijde naše veškeré dosavadní snažení v oblasti Blízkého východu opět vniveč. Radikaliza­ce islámu, která se začne šířit oblastí, dříve či později způsobí politickou a hospodářsk­ou nestabilit­u, která následně vyžene další migrační proud naším směrem. A bude to opět turecký prezident Erdogan, který bude držet evropské klíče a řádně s nimi ve vzduchu chrastit.

Sýrie se mezitím bude Západu, Spojeným státům, a tím i nám připomínat po svém. Poslední, jen pár dní stará americká akce, již druhá za Bidenovy administra­tivy, kdy se americké letecké útoky zaměřily na dvě základny na syrském a jednu na iráckém území, byla vesměs dobrou ukázkou reality v zemi. Tyto základny používají íránské milice k útokům dronů na americké cíle v oblasti. Všimněme si, že ani tady v ničem nešlo o Asadovu Sýrii, ale o americkou reakci na další hráče na územích, které dnes Asad nekontrolu­je. Damašek je nadále ve vyčkávacím módu opakovanéh­o zapomnění.

Slovy jednoho starého velšského labouristy: Každý ví, co se nakonec přihodí chodci, který propadne nerozhodno­sti přesně v polovině přecházené silnice – nakonec ho něco porazí. Nyní je tedy třeba dohody, jak společně dojít na konec syrské cesty, když už jsme ji jednou vůbec začali přecházet.

 ??  ??
 ?? Foto: Profimedia ??
Foto: Profimedia
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic