Haiti na vlastní kůži
O Haiti se zase mluví, protože tam zastřelili prezidenta. Byla jsem tam třikrát a rychle jsem pochopila, proč se říká, že to je chudobinec západní polokoule.
Viděla jsem haitské vesnice před zemětřesením v roce 2010 i po něm. Upřímně, velký rozdíl v existenci a životě jejich obyvatel tam nebyl.
A hlavní město Port-au-Prince bylo ještě horší. Byl to zmatek, elektřina hodinu denně a místy prach z lidských kostí.
Dvouhodinový přelet z Miami do Port-au-Prince považuji za jeden z největších kulturních šoků v mém životě. Už když letadlo klesá na přistání, je vidět, že se jedná o svět, který si asi málokdo umí představit. Na zemi se ten dojem rozhodně nelepší. Lidé žijí v betonových ruinách, vláda nemá peníze na elektřinu, a tak ji ve své dvoumilionové metropoli mají Haiťané jednou denně, občas i jednou za dva dny.
Ve městě neexistuje infrastruktura, každý si jezdí nebo dělá, co chce, je zde zmatek, policie není, a když je, nefunguje. Život je zde paradoxně daleko horší než ve vesnicích, kde si lidé mohou alespoň něco vypěstovat, mají také více prostoru k žití, ale třeba i vodu, která je ve městě také problémem. Pokud teče, je znečištěná a nedá se pít.
Je to džungle a lidé tady opravdu bojují o přežití. Hlad, bída a zoufalství. Nic jiného na tomto ostrově od začátku existence místní neznají.
Jednou jsem navštívila místní celebritu, populárního zpěváka zvaného Lolo, kterému se daří a cestuje po celém světě. Žil trochu lépe než běžní Haiťané, i když ve velmi malém domě. Sympatický, ale smutný muž: „Převládá tady negativní energie, lidé už ničemu nevěří, uchylují se k nejrůznějším druhům magie a víry nebo ke kultu vúdú,“vysvětluje mi hlasem, v němž je cítit lítost.
Na rozdíl od vesnických šamanů tady ve „vúdú kostelech“používají prach z lidských kostí k oživování mrtvol, takzvaných zombie. Místní šamani jim údajně dokážou dát znovu energii a tyto nadpozemské bytosti jim prý slouží až do chvíle, než se rozpadnou. Právě tato temná stránka vúdú prý dokáže místní přivést až k šílenství.
Co se týče jídla, tak zde lidé přežívají hlavně na smažených banánových lupíncích. Skoro všude vidím, jak si tuto pochoutku připravují na otevřeném ohni a k tomu si krájejí syrové zelí.
Po zemětřesení ale došlo k takové krizi, že si dělali i jakési pečené sušenky z hlíny. Ochutnala jsem obojí a nebylo to zase tak špatné, ale představa, že by to byla součást mého každodenního jídelníčku, je šílená.
Haiti je zvláštní případ: viděla jsem krásné pobřeží a pláže, kde byly rozpadající se hotely. Moře je průzračně čisté a teplé, turisté se do země ale bojí jezdit, navíc k těm plážím už nevedou ani silnice.
Žít jako místní
Nejsilnější zážitky mám ale z vesnice Gross Jean. To se mi především vybaví bezesná noc, kdy mi řekli, že budu bydlet jako místní, takže mi pod postelí běhaly a pištěly krysy.
Venku pršelo a já jsem naivně zhasla petrolejku. „To jsi neměla, hlavně když prší, světlo krysy odežene,“vysvětloval mi pak ráno americký misionář Ron, který se o mě během mého pobytu staral. Občas se ale věnoval víc kouření marihuany, a tak mi asi zapomněl říct zásadní věc o světle v mé kamenné barabizně, kde jsem bydlela.
Říkám kamenná, protože šlo o jakési provizorní přístřeší, kde byla jen postel, otevřená okna bez okenic se závěsem a stejně tak to bylo i u dveří. Střecha byla plechová. I tam v noci lítaly krysy.
Na rozdíl od ostatních lidí ve vesnici jsem ale měla privilegium v podobě jídla, které jsem si mohla dopřát třikrát denně. Byly to často smažené banány nebo fazole a rýže. Na maso se muselo zapomenout, stejně tak na mléko, které jsem při svých cestách na Haiti neviděla ani jednou.
Elektřina na vesnici nebyla vůbec, během tmavých nocí byly slyšet zběsilé bubny při obřadech vúdú, ráno zase zpěv z nedalekého kostela, to občas trvalo i tři hodiny, tak dlouho se dokázali místní modlit.
„Haiťani si nepotrpí na úsměvy jako Američani, ty se na ně ale smát můžeš a hlavně každého hezky a hlasitě pozdrav, udělá jim to dobře,“radil mi misionář Ron. „Bonjou,“zdravila jsem s úsměvem každou skupinku vesničanů jejich místním jazykem, kreolštinou. Dívali se na mě divně a s nedůvěrou, někdy vůbec neodpověděli. Na druhou stranu ke mně třeba přišla mladá, asi desetiletá dívka a chtěla, abych jí dala své hodinky a oblečení.
Už mají jen vúdú
Jednou Ron vysvětloval místnímu šamanovi, osmdesátiletém Octamovi, že chci popsat život lidí na Haiti. Tak jsem dostala pozvánku na rituál vúdú. A to je prý velká pocta. „Ne každého mezi sebe pustí, obzvláště bělochy, těm nevěří, važ si toho,“upozorňoval mě významně misionář.
Po setmění se pod širým nebem sešla velká část vesnice. Asi šest „profesionálních“bubeníků při divokém zpěvu vyvolávalo svými rituálními písněmi duchy, ve stejné chvíli pak šaman Octama začal malovat uprostřed venkovní místnosti jemným prachem ze speciálních bylin, kuřecí krve a kostí na zem kruhy a znaky, které měly pomoci duchy přivolat.
Nezbytnou součástí tohoto obřadu bylo pití rumu, bez toho se prý tato ceremonie neobejde.
A tak s postupujícím časem bubny nabývaly na intenzitě, hubení vesničani zuřivě tancovali, zpívali, někde padali na zem a začali se klepat jako při epileptickém záchvatu, nebo jen omdlévali.
Nebylo mi jasné, jestli to je kvůli spojení s duchy, anebo kvůli rumu nebo dalším omamným látkám v podobě čajů z různých bylin, prý tam dokonce pěstují i známou ayahuasku, z rostlin vyrobenou drogu zvanou „liána duše“a někdy „liána mrtvých“.
Jedno ale bylo zvláštní. Tito lidé dokázali zběsile tancovat a zpívat, pít rum a padat nebo omdlévat asi pět hodin. Mnoho jich nebylo nejmladších a většina z nich přežívá při jednom jídle za den, což může být jen hrstka rýže, ovoce nebo kukuřice.
Kde brali tu energii? Během mého pobytu ve vesnici mi pak šamani vysvětlovali, jak pomocí duchů i léčí. Jeden z nich, padesátiletý Francoa Robert, kterému dokonce místní říkají doktor, se mi svěřil s tím, jak vyléčil kůži své dcery, která se vážně popálila. „Smíchal jsem usušené kozí výkaly se speciálním olejem z bylin, vytvořil z toho kaši a přiložil na hnisající ránu,“řekl mi. Během pěti dnů se prý vše začalo lepšit a dnes jeho dcera nemá na noze ani jizvu. Stejně tak i další šamanka Betraine vyléčila jiné dívce hluchotu. Ve všech případech jim napoví postup léčby duchové, se kterými jsou ve spojení. Není těžké si uvědomit, jak Haiťany tato kultovní víra ovládá. „Nedokážu si to vysvětlit, je to prostě v nás,“říká na otázku, co je vlastně vúdú, šaman Octama.
Problém Haiťanů je, že nic jiného než vúdú jim už nezbývá.