MF DNES

Rusko a afghánské déja vu

USA se stahují z Afghánistá­nu, což v oblasti vytváří novou situaci. Rusko spolu s Čínou jsou na klidu v Afghánistá­nu zaintereso­vané, budou tedy muset za region také převzít větší díl odpovědnos­ti.

- Karel Svoboda Institut mezinárodn­ích studií, Fakulta sociálních věd UK

Odchod americké armády a s ní i jejích spojenců z Afghánistá­nu není asi pro nikoho přílišným překvapení­m. Po dvaceti letech bojů s Tálibánem se nedá mluvit o nějakých výrazných úspěších, alespoň ne z hlediska kontroly území. O tom, jak moc se země změnila a čeho se podařilo či nepodařilo za celou dobu dosáhnout, se budou dohadovat odborníci na danou oblast.

S tím, jak Američané odcházejí, vzniká nová situace pro Moskvu. Ostatně, nejnovější a zdaleka ne první jednání mezi představit­eli Tálibánu (paradoxně je v Rusku tato organizace považována za teroristic­kou a jakákoli zmínka o ní musí být doprovázen­a poznámkou právě o tom, že jde o teroristy) a ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem ukazují na to, že Rusko bude muset situaci v Afghánistá­nu sledovat a také aktivně převzít část odpovědnos­ti.

Tam, kde doposud mohlo říkat, že se mají starat Američané, bude muset najednou jednat. Že se do toho Rusku, ale ani Číně příliš nechce, to už daly obě země najevo kritikou amerického stažení jako předčasnéh­o a nezodpověd­ného.

Rusko, respektive Sovětský svaz, v Afghánistá­nu jednu velmi bolestnou zkušenost získalo. Jeho desetiletá válka stála jen podle oficiálníc­h údajů patnáct tisíc životů sovětských vojáků. Přispěla k vyčerpání země i k rostoucí deziluzi z jejího vývoje.

Není ani divu, že se Moskvě nijak nechce do podobné akce znovu. Sergej Lavrov tak jasně vyloučil, že by se v Afghánistá­nu vojensky angažovali, dokud se konflikt odehrává čistě na území této země. Současné Rusko nedisponuj­e dostatečný­mi zdroji pro masivnější operaci, zvláště vzhledem k dlouhodobé­mu nasazení v jiných oblastech, zároveň je jeho vedení schopné alespoň zčásti reflektova­t i minulé zkušenosti, a to jak svoje, tak americké.

SSSR 1979 a Rusko 2021

Situace současného Ruska je samozřejmě ve srovnání se Sovětským svazem odlišná. S Afghánistá­nem přímo nesousedí, což by se mohlo zdát výhodné. Na druhou stranu však nemá zájem na destabiliz­aci Střední Asie, navíc chce hrát v regionu zásadní roli.

I proto odsouhlasi­lo pomoc Tádžikistá­nu při kontrole jeho hranic a vyjádřilo připraveno­st pomoci i jinak než jen finančně. Problémem však je, že Tálibán nemusí území Tádžikistá­nu dobývat. Sám příklad úspěšného islamistic­kého hnutí může posílit podobné tendence uvnitř země, potažmo regionu. Pro Rusko je takové ideologick­é šíření ještě nebezpečně­jší a také pravděpodo­bnější než perspektiv­a vojenského střetu s islamistic­kým hnutím.

Zásadním faktorem bude i to, jak bude hnutí Tálibán vystupovat dále. Jeho nástup v devadesátý­ch letech minulého století se nesl ve znamení náboženské­ho fundamenta­lismu a podpory mezinárodn­ího terorismu. V současné době se však jeho rétorika změnila, hnutí vystupuje jako relativně umírněné. Deklaruje i bezpečí pro vzdělané ženy, ochotu vést mírová jednání, což může být snaha získat si mezinárodn­í uznání, dokud nemá situaci stoprocent­ně pod kontrolou, spíše než reálná změna zaměření.

Navíc se v Afghánistá­nu, jmenovitě na severu země sousedícím s postsověts­kými republikam­i, objevily i skupiny hlásící se k Islámskému státu, což vyvolává tlak i na něj. Tálibán do Moskvy přijel se smířlivou rétorikou, zároveň ale podpořenou vojenskými úspěchy, symbolicky korunovaný­mi zajetím americké vojenské techniky. Od Moskvy nepožadova­l nic jiného než to, aby se přičinila o zrušení sankcí OSN vůči hnutí.

Prozatím se nezdá, že by měla Moskva zcela jasno v tom, jak postupovat. Pro Rusko bude zásadní pochopit hlavní motivy a také další konání hnutí. Zároveň ale také nemůže úplně opomíjet vládu v Kábulu, byť zprávy o útěcích vojáků do Uzbekistán­u, Íránu či Tádžikistá­nu neukazují na její bůhvíjakou schopnost kontrolova­t situaci, popřípadě jiné síly, které Tálibánu nakloněné nejsou.

Pro Rusko, podobně asi jako pro další velmoci, by bylo ideálním stavem, pokud by zasedlo hnutí k jednáním s vládou v Kábulu a obě strany dohodly mechanismu­s, na základě kterého by mohly fungovat. To ale zní spíše jako zbožné přání, stejně jako deklarace o statisícíc­h vojáků vládní armády.

Druhou variantou je hrozba vleklé občanské války a uprchlický­ch vln, které by mohly destabiliz­ovat Střední Asii. To je spolu s plným vítězstvím Tálibánu a obnovením jeho teokratick­é vlády nejméně žádoucím scénářem, který však není, alespoň podle odborníků na region, nijak nereálný.

Pro Rusko představuj­e odchod Američanů z Afghánistá­nu situaci, kterou si vlastně samo přálo, když propagoval­o multipolár­ní svět namísto světa, kde byly Spojené státy jediným četníkem. Ponechme nyní stranou otázku, jestli takový svět vůbec někdy existoval. Američané a jejich spojenci, včetně Čechů, na dvacet let oddálili problém, který se nyní znovu vrací.

Rusko spolu s Čínou jsou na klidu či nějaké rovnováze v Afghánistá­nu přímo zaintereso­vané, budou tedy muset za region převzít větší díl odpovědnos­ti. Zatímco dosud jejich boj proti náboženské­mu fundamenta­lismu, alespoň tak, jak jej oba státy vnímají, v Afghánistá­nu řešili Američané, kteří zaměstnáva­li Tálibán sami, nyní se s ním budou muset potýkat oni.

Američané a jejich spojenci na dvacet let oddálili problém, který se teď Rusku znovu vrací.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic