Milované Švédsko bylo jen přestupní stanicí

Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES

Po pěti chladných květnových dnech v NDR v roce 1965 jsme měli před sebou tři dny autobusového courání v okolí Malmö, hlavního města jihošvédského kraje Skane. Po vstupu na švédskou půdu, zbaveni obav z násilného návratu do Československa, jsme se kochali klidem, jarní přírodou a pamětihodnostmi, užívali si komfortu hotelu Arkaden, kde byl mezi prominentními hosty světový jazzman Louis Armstrong. Vrtalo mně hlavou, jak mohlo našich 5 500 Kčs za ten luxus zaplatit. Zřejmě to Čedoku vyvážili švédští turisté, na které v Praze čekaly špičkové hotely.

V Arkadenu nám bylo opravdu dobře. Jestli je život ve Švédsku na této úrovni, přijeli jsme do ráje na zemi, říkal jsem si. Švédské stoly byly bohaté ve výběru, typicky hodně ryb a rybích výrobků, ovoce a zelenina byly nejen sezonní, jak tomu bylo tradičně v Československu. Trapné bylo vidět kuchyňský personál, jak se soucitným úsměvem pozoruje turisty z komunistického ráje odnášející si v papírových pytlících banány, jahody a hroznové víno.

Poslední den před návratem zpět do Prahy se nás pět sešlo v 5 hodin ráno v lobby hotelu, kde na nás čekal nedávný uprchlík Zdeněk, aby nás ve svém starším opelu (i přes rez to nebylo auto, byl to „vůz“) odvezl na policii. Blonďatá Kerstin v recepci hotelu zřejmě pochopila, co se děje, a přála nám hodně štěstí. Rád jsem její pozdrav přijal, přestože mně bylo jasné, že ze studny štěstí máme již vybráno tím, že jsme volní, svobodní, v neutrálním Švédsku a že záleží jen na nás, jak si to štěstí užijeme.

I na policii jsem se cítil jako na návštěvě u dávných přátel, se kterými jsem se dlouho neviděl. V přátelském pohovoru ani otázky typu „kolik máte peněz?“, „nějaké zlato, šperky?“nenahlodaly naši důvěru ke švédským úřadům. Později, po povinné registraci u státní luteránské církve, mě napadlo, že tyto otázky asi měly vliv na výši pomoci, která nám byla poskytnuta ve formě bezplatného lékařského vyšetření, kapesného, ubytování ve standardním hotelu Rex a v doprovodu zástupkyně úřadu koupě základního oblečení.

Na tři měsíce jsme dostali povolení k práci a pobytu, které bylo později prodlouženo na půl roku. V listopadu, půl roku po vstupu na švédskou půdu, jsme ovšem nasedli v Göteborgu na nákladní loď MS Indiana a odjeli do New Yorku.

Následovalo jednoduché pracovní umístění – svobodní mladí muži byli přeloženi do ubytovny v lodních docích, kde byli zařazeni do svářečského kurzu. Manželské páry na tom byly lépe – manželka Věra nastoupila do firmy českého emigranta z roku 1948 vyrábějící elektrické stykače, já jako pomocná síla do tiskárny. Bydlení jsme měli nejdříve v podnájmu u švédské rodiny, později v pronajaté garsonce.

Ano, tak se postaraly v roce 1965 švédské úřady o uprchlíka – flykting – z komunistického Československa. Ne, politický azyl vám nedáme, jen povolení k pobytu a práci. Ostatní je na vás.

Co bylo pro mne to ostatní? Připravovat se na další cestu, do USA. Již v Praze jsem se rozhodl pro Ameriku. Švédsko bylo zcela náhodou na cestě do Nového světa. Na to jsem se zaměřil, i když jsem tam byl rád. V ryze švédském prostředí jsem se rychle usadil, s kolegy v práci spřátelil, na ryby s nimi chodil, plachetnici pomáhal udržovat a... na emigraci do USA se připravoval.

Jaké to bylo? Jiné než odchod z českého domova. Víc papírování – kromě amerického víza bylo nutné sehnat amerického sponzora s nabídkou práce. Nervy byly ovšem klidnější, nebyla by to žádná tragédie přijmout mé oblíbené Švédsko jako nový domov.