MF DNES

Jak mě Rapid vysvobodil

- David Čermák fotbalový reportér MF DNES

Pokud si myslíte, že si coby školník na Rakouském gymnáziu v Modřanech užívá dva měsíce prázdnin stejně jako studenti, jste na omylu.

„Kdepak. Takhle to bohužel nefunguje,“usměje se Marek Kincl. „Ve škole je pořád co dělat.“

Zrovna teď ale bývalý útočník volno má, protože čerpá dovolenou: odpočívá, jezdí na kole, chataří. A dnes večer si pochopitel­ně najde čas na pikantní předkolo Ligy mistrů – Rapid Vídeň proti Spartě.

Dva kluby, které má hluboko v srdci, jdou proti sobě.

Máte dilema, komu přát?

To úplně ne. Je fakt, že v Rapidu jsem zažil nejhezčí období kariéry, ale odmalička jsem sparťan, vedl mě k tomu táta. To přece ani čtyři roky ve Vídni nemůžou smazat.

Ale docela trvalo, než jste si získal sparťanské fanoušky.

Protože Sparta je specifická a není jednoduché zapadnout. Za dobu, co jsem tam byl, se v ní protočila spousta fotbalistů, kteří patřili v lize ke špičce, ale nechytli se.

Vy ano – a stejně se na vás často pískalo.

Mrzelo mě to. Dlouho mě lidi neměli rádi, měl jsem to s nimi těžké. Vím, že jsem asi na hřišti nevypadal moc hezky, my dlouháni máme v tomhle smůlu. Ale čísla snad dokládají, že jsem si nevedl špatně, mám dva tituly, dvacet zápasů v Lize mistrů. Jen za trenéra Jarabinské­ho jsem skončil v béčku, pak se to zas otočilo. Zažil jsem na Letné vlastně všechno.

A stejně si všichni pamatují hlavně gól Laziu, kterým jste v poslední minutě trefil postup ze skupiny Ligy mistrů.

Celou dobu jsem byl neoblíbený, tímhle se to zlomilo. Když jdu hrát za starou gardu, lidi mě plácají po ramenou, přitom předtím jsem si toho dost vyslechl. Asi osud.

Chtělo se vám pak vůbec pryč? Do Ruska?

Musel jsem. Už týden předtím jsem byl v Petrohradu podepsat smlouvu. Sparta se mnou nepočítala, takže jsem byl rád, že Rusko klaplo a že jsem se ještě tak hezky rozloučil.

Ale v Petrohradu jste půl roku skoro nehrál. Proč vlastně?

Jo, tak to by mě taky zajímalo. Vlastně vůbec nevím, proč si mě tam tehdy trenér Petržela vybral, o co mu šlo. Postavil mě do prvního zápasu, v poločase jsem šel dolů a pak už ani ťuk. Co se mnou předvedl, to jsem doteď nepochopil.

Ptal jste se?

Co si budeme povídat, on byl v té době mimo realitu. V nějaké úplně jiné dimenzi. Mluvit se s ním vůbec nedalo, chodil jak bez duše, pohled zabodnutý do prázdna, pak už ani neřídil tréninky. Koukal jsem jak blázen. Určitě býval výborný trenér, ale v tomhle období ho semlely osobní problémy.

Takže Rapid vás vysvobodil.

No jéje. Do Ruska jsem šel, abych v jedenatřic­eti ještě něco vydělal, zajistil rodinu. Peníze jsou fajn, ale já chtěl hlavně hrát, tak jsem udělal kompromis. Něco jsem oželel, ale nikdy jsem toho nelitoval. Třeba když si vzpomenu na ty oslavy...

Divočina?

Rapid předtím nezískal titul devět let. Jezdili jsme po městě autobusem, u radnice na nás čekalo čtyřicet tisíc lidí. Když jsme pak postoupili do Ligy mistrů, tisíce nás přišly vítat na letiště jako hrdiny. To si musíte užít. Vídeň jsem si zamiloval, i pro rodinu je to ideální místo k životu.

A v kabině vznikla českoslove­nská mafie.

Dá se to tak říct. Přišel jsem s Tomášem Doškem, brankář Láďa Maier už tam byl, pak dorazili ještě Radek Bejbl a Petr Voříšek, mezi áčkem a béčkem pendloval Jirka Lenko, kluk z Hrušovan. Do toho Slováci Hlinka s Valachovič­em.

Bylo znát, že v Rapidu mají pro Čechy slabost? Už od dob Bicana nebo Kadraby?

Cítil jsem, že nás uznávají. Pan Kadraba chodil na každý zápas, pak jsme si s ním povídali ve vipce. Hrozně fajn pán. Občas dorazil i Tonda Panenka, bylo vidět, že pro Vídeňáky je ikona. I kvůli tomu od nás dost čekali, a řekl bych, že jsme nezklamali. Pořád nás často zvou na exhibice, na rozlučky bývalých hráčů. Vidím, že nás mají rádi.

Možná i proto, že od vašeho odchodu už Rapid získal titul jen jednou.

A Ligu mistrů od té doby nehráli vůbec! My tehdy dostali Bruggy, Bayern a Juventus a nezískali ani bod, ale aspoň jsme tam byli. Pro lidi to byl zážitek. Hráli jsme v Prátru, pořád vyprodáno, čtyřicet tisíc lidí. Kdybychom měli stadion pro osmdesát, naplnil by se. A do Mnichova, kde jsme zápasem s Bayernem otvírali novou Allianz Arenu, dorazilo deset tisíc našich. Dostali jsme trojku a jeli zase domů. (smích) Ale oni stejně bláznili.

Vás museli mít obzvlášť rádi, když jste hned v první sezoně byl nejlepším střelcem týmu.

Všechno do sebe zaklaplo. Na krajích hráli rychlí kluci, hlavně Ümit Korkmaz, turecký Rakušák. Pořád ze stran lítaly centry, Tomáš Došek za mě všechno oběhal.

Vy dva jste museli být silná dvojka i mimo hřiště, nepletu se?

Začínali jsme tam sami, bez rodin, takže jsme to odstartova­li v hospodách, kde jsme se učili německy. (smích) Já neuměl ani slovo, on taky ne, ale postupně se to zlepšovalo. Časem se přidali i Rakušani, nakonec chodil posedět celý tým.

Trenéru Hickersber­gerovi to nevadilo?

Mančaft šlapal, takže to vůbec neřešil. Dal nám volnost, měl nás rád, mohli jsme si dělat skoro, co jsme chtěli. Ale nezneužíva­li jsme toho, naopak jsme mu to na hřišti vraceli. Já ho měl moc rád, lidsky to byl možná nejlepší trenér, jakého jsem zažil. Nestěžuju si na nikoho kromě Jarabinské­ho a Petržely. (úsměv) Ale on mi dal opravdu hodně. Věřil mi.

I díky tomu jste získal třeba trofej za nejhezčí gól roku.

Pozor, to nebyl nejhezčí, spíš nejkuriózn­ější gól. Kunsttor tomu říkali, ještě mám někde doma tu cenu, takovou krychličku, kterou mi dali na galavečeru po sezoně. Nebyla to žádná šibenice z padesáti metrů, spíš neuvěřitel­ná náhoda – takový podivný kop přes hlavu ve chvíli, kdy jsem přeběhl centr.

I ve sluchátku poznám, jak jste při vzpomínání na Rapid ožil.

To víte, byla to krásná doba. Dařilo se mi, získali jsme titul, hráli Ligu mistrů, čili to stejné jako ve Spartě. Ale rozdíl byl v tom, že v Rapidu mě lidi měli rádi, takže jsem si to tam užil ještě trochu víc. Ale Sparta za nás šlapala, taky to byly moc fajn časy.

Teď je hůř, Sparta čeká na titul sedm let. Proč?

Nechci vykládat, co jí chybí, protože do toho nevidím. Spíš řeknu, co měla naše Sparta: byli jsme fantastick­á parta.

Co si pod tím mám představit?

Uměli jsme za to vzít na hřišti i mimo, protože bylo co slavit. Trenéři to moc rádi neviděli, ale přivřeli oči, protože když přišel zápas, makalo se. Ani se moc netrénoval­o, protože jsme pořád jeli sobota – středa – sobota. Hráli jsme Ligu mistrů, zviditelni­li se a Sparta měla z přestupů peníze. Takhle to má teď Slavia, což mě mrzí.

Mimochodem, vy ještě fotbal hrajete? Bylo vám osmačtyřic­et.

Kopu ve Zlatníkách u Prahy okresní přebor. Už ne klasickou devítku, vpředu lítají mladí kluci, já už bych nikomu neutekl. Navíc mám šrouby v zádech, tak mě druhý den bolí celé tělo. Bloumám po hřišti, někde se vynořím, občas dám i gól.

Počkejte, vždyť vy jste se trefil ve všech českých soutěžích!

Jo, to se mi povedlo. Všiml jsem si, že to už přede mnou zvládl Brňák Patrik Holomek, tak jsem si řekl, že ho doženu. Ve Zlatníkách jsem to dokončil, navíc jsem na rozdíl od něj dával góly i v krajských a okresních pohárech, v Lize mistrů, v poháru UEFA.

A v reprezenta­ci.

No vidíte. Trefil jsem se v roce 2000 na turnaji v Hongkongu proti místnímu výběru, tak ani nevím, jestli se to počítá jako oficiální zápas. Ale jsem zapsaný v české knize rekordů, a dokonce mě minulý rok zvali do Pelhřimova na setkání. Kvůli koronaviru to zatím neklaplo, tak snad brzy.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic