Tokio po 57 letech: pět rozdílů
Na rok 1964 jsou Japonci hrdí. Letos se čeká na hrdiny.
Jak filmoví fanoušci potvrdí, vždy se velmi obtížně vyrábí pokračování, které by se vyrovnalo zdařilému originálu. Asi tak si stojí olympiáda v Tokiu 2021 vůči té, která se zde konala v říjnu roku 1964.
V obou případech mělo jít o hry znovuzrození: před 57 lety Japonska z prachu války. Nyní celého světa z pandemické krize.
Jenže to se letos nekoná. Výzdoba ve městě je skromná, Japonci sice usměvaví a ochotní, ale i ostražití a nedůvěřiví vůči cizincům. Symbolem her jako by se staly bedny uskladněné ve čtvrtém patře hlavního tiskového střediska. Uvnitř jsou tisíce sad pro covidové testy slin, které musí novináři i sportovci denně podstupovat.
Některé hotely zavedly oddělená schodiště pro místní a pro akreditované. Titulek listu Japan News hlásá: „Pro úspěch her je klíčové udržet sportovce v bezpečí.“
A Japonce také, dodávají mnozí. Premiéru Sugovi a jeho ministrům kritici vyčítají: „Prázdná hlediště budou i ukázkou neschopnosti vlády naočkovat vlastní lidi.“
Když byl v roce 2019 prodej vstupenek zahájen, zájem výrazně převyšoval nabídku. Realitou však budou hry bez diváků a se sportovci skrytými v bublině. Pouze refundace zakoupených vstupenek znamená pro organizátory ztrátu 800 milionů dolarů oproti rozpočtu.
Ani očekávaný nárůst zahraničních návštěvníků země, jejichž počet měl za pomoci her vystoupat až na 40 milionů ročně, se pochopitelně nekoná. Přitom podle předcovidových plánů se právě hosté z ciziny měli stát impulzem pro vyvedení domácí ekonomiky z útlumu posledních tří desetiletí.
Šestašedesátiletý majitel baru Kidžotako Takizava vypráví: „Před pandemií jsme tu opravdu všichni byli pro olympiádu tak moc nadšení, chtěli jsme všem ukázat naše omotenaši (výraz pro japonskou pohostinnost). Bohužel, teď není pro olympiádu ten pravý čas.“
Čirou radost z her nahradily obavy a až přemrštěná byrokracie.
Jaký to rozdíl oproti roku 1964.
Když se rozjel šinkanzen
„Tokio, nejlepší olympiáda všech dob,“hlásal před 57 lety prestižní americký časopis Life. Spisovatel Roy Tomizawa se tehdy narodil a nyní sepsal knihu: „1964, nejslavnější rok japonské historie.“
Japonsko si během něj připadalo jako Fénix konečně se zdvihající z popela války. Před zraky rekordního počtu hostů prožívalo chvíle nevýslovné národní pýchy.
„Olympiáda ve čtyřiašedesátém se stala symbolem návratu země do celosvětového společenství a proměny Tokia z metropole třetího světa na high-tech megalopoli,“vzpomíná reportér Robert Whiting. „Namísto obchodů s laciným zbožím, které tu byly po prohrané válce, se najednou Japonci chlubili nejrychlejšími vlaky světa.“
Tehdy se poprvé rozjel šinkanzen, do začátku her byly ve městě vybudovány tisíce nových výškových budov, osm expresních drah, dvě linky metra či dráha pro monorail z letiště Haneda do centra. Ve městě se zlepšila kvalita vody, „turecké“veřejné toalety byly nahrazovány západním typem. A Jojogi Park se stal oázou zeleně.
Stále jí je. Stále na jeho kraji stojí i Jojogi Gymnasium, unikátní stavba architekta Tangeho kombinující západní moderní architekturu s prvky té tradiční japonské. Tentokrát se uvnitř o medaile utkají stolní tenisté, neboť hala je jedním z pěti sportovišť z předchozích her, která opět poslouží olympionikům. V roce 1964 se zde nacházelo království gymnastek a diváci na vyprodaných tribunách si zamilovali třikrát zlatou Věru Čáslavskou.
Nedaleko odtud čněl do výše původní Olympijský stadion, mezitím zbouraný. Pro letošní hry vyrostl nový ve znamení návratu k někdejším tokijským dřevěným střechám. Ovšem jinak se i Tokio 2021 snažilo nevybočit ze současného směru lacinějších olympiád využívajících ve velkém již existující sportoviště.
Čekání na sportovní emoce
Na nový stadion ve čtvrti Šindžuku by se vešlo 68 tisíc diváků. V pátek večer tam pustí pouze sportovce, čestné hosty, část reportérů, dobrovolníky a účinkující. Zahajovací ceremoniál pak připomene i nezapomenutelné okamžiky z olympiády 1964, kterou mnozí přejmenovali na Šťastné hry.
Jejich až pohádkové magično se letos určitě nevrátí.
V létě 1966, dva roky po hrách, tu Sean Connery točil bondovku Žiješ jenom dvakrát. Nyní se hraje také o to, aby pro tokijskou olympiádu neplatilo, že její druhý život bude i posledním. Aby na ni Japonci a svět v budoucnu nevzpomínali ve zlém.
Navzdory všem potížím to ještě nejsou hry na odpis. Mohou psát podmanivé příběhy.
Myslí si to i Jeff Kingston, profesor politologie z japonské Temple University, když vykládá: „Zatím příprava her odhalovala především problémy současného Japonska. Ovšem pokud sportovní soutěže nabídnou zajímavé osobnosti typu Bolta a strhující souboje, dokážou tím zaujmout světovou pozornost a nabídnout inspiraci, kterou dosud organizátoři nedodali.“
Až pak sportovní emoce dočasně přebijí ty covidové.