Tálibán, verze 2.0. Obavy z krutovlády nezmizely

Islámští militanti se poučili a snaží se tentokrát zbytečně nestrašit Afghánce ani důležité zahraniční partnery. Zatím se jim to ale nedaří, obavy z jejich dalšího postupu trvají.

Militantní hnutí Tálibán se tentokrát nenechalo unést svým nástupem k moci a snaží se navenek chovat mnohem umírněněji než při svém předchozím angažmá, které skončilo v roce 2001.

Vousatí vůdci džihádistů tentokrát vyhlašují, že budou chránit práva menšin, budou se chovat důstojně k ženám a jednat se západními vládami. Zapomenou na pomstu, odloží kulomety a budou se víc zajímat o Twitter. Jemná přesvědčovací diplomacie má nahradit krvavé vraždy odpůrců.

Ale jaký je zatím dojem? Nezdá se, že by slibům rigidních mulláhů mnoho Afghánců uvěřilo. Některé zprávy o střelbě do demonstrujících odpůrců staví tálibánské sliby do pochybného světla.

Na kábulském letišti se stále tísní masy lidí, tisíce se jich snaží opustit zemi. Obavy z brutálního režimu cítí kdekdo. Situace je více než napjatá. Včera tam přišlo o život nejméně sedm civilistů. Kolem letištní plochy panuje zmatek a zmar. Střelba dohlížejících bojovníků Tálibánu nervozitu a strach jen prohlubuje. Řada lidí utrpěla zranění, děti hledají ztracené rodiče.

„Podmínky na místě jsou mimořádně náročné,“napsalo k situaci na místě britské ministerstvo obrany. Letadla startují z horského údolí a prudce nabírají výšku. O možných obavách vypovídá vypouštění světlic, které má zmást případné tepelně naváděné střely.

Chaotickou situaci na letišti se pokoušejí zvládat američtí vojáci, ale s nevelkým úspěchem. Třeba minulý týden odletělo nizozemské letadlo určené k evakuaci, aniž by na palubu bylo schopno přijmout kohokoli z čekajících lidí.

Nervózní je i vzdálená Evropa, která se obává velkého exodu. Ochranu hranic posiluje zejména Řecko a tentokrát ho za to kupodivu nikdo z Bruselu nepeskuje jako před pár lety Maďary.

Hrozí humanitární krize velikých rozměrů. Ta by však zřejmě nevyhovovala ani novým afghánským vládcům.

Šéfové Tálibánu, mezi které přicestoval čerstvě i Abdul Ghaní Barádar,

druhý muž v hierarchii hnutí a podle mnohých zpráv pravděpodobný příští vůdce Afghánistánu, chtějí vládu pořádku.

Už stihli vstřebat radost z opojně rychlého vítězství, hledí do budoucna a možná nesledují rostoucí chaos s velkým uspokojením.

Uvědomují si, že jejich příští vláda potřebuje klid. Potřebují, aby se do práce vrátili úředníci, kteří prchli ze státní správy, potřebují, aby fungovala ekonomika, aby tekla voda a proudila i humanitární pomoc, aby bylo bezpečně v ulicích. Jinak jejich rychle nabytá moc ztratí velkou porci důvěry. Barádar dokonce slibuje, že do příští vlády se zapojí mnoho různých skupin, aby byla respektována afghánská etnická diverzita. Plánuje navázat spolupráci s bývalými provinčními guvernéry i dalšími vysokými činiteli.

Změna je patrná i navenek. Tálibán

se naučil pracovat se sociálními sítěmi, každý může sledovat, jak jsou vítězní bojovníci sympatičtí: rádi si dají zmrzlinu či zacvičí s nářadím. Skeptici ale říkají, že také v roce 1996 přišli islámští bojovníci se spoustou hezky znějících slibů, jenže později z nich nezbylo nic.