Sebastian Kurz: vzor, či přelud?

Mladý rakouský kancléř Sebastian Kurz bývá označován za prototyp politika nové evropské pravice. Opravdu však tento schopný muž, ale současně trochu populista, který vyjde skoro s každým, představuje budoucnost?

Jedním z hlavních definičních znaků evropské politiky posledních let se stal proces roztříštěnosti politického spektra, kterou můžeme s různou mírou intenzity pozorovat na výsledcích voleb napříč kontinentem. To vede k rostoucí polarizaci a rozdělení ve společnosti, v níž se obtížně hledají společenské kompromisy.

Střední třída je čím dál častěji nucena vybírat si mezi levicovými liberály na jedné straně a nacionalisty na straně druhé, což pro velké množství voličů představuje obtížně stravitelnou volbu.

S nabídkou částečné syntézy, tedy propojení stanovisek obou politických táborů do rakouské politiky vletěla politická hvězda Sebastiana Kurze, současného rakouského kancléře a předsedy Lidové strany. Úspěch jeho výjimečné politické kariéry, kterou nastartoval už před třicátým rokem, spočívá ve schopnosti přizpůsobit se jako chameleon různým voličským skupinám, a tím vytvořit potenciál, který jeho političtí konkurenti nejsou schopni překonat.

Své hvězdné renomé v evropských konzervativních kruzích si získal hlavně vzdorem proti německé kancléřce Angele Merkelové

v době migrační krize. Tím si postupně získal sympatie nejen visegrádských zemí, ale i bavorské CSU, která díky katolické tradici dlouhodobě vede kulturní spory s většinově protestantským severem Německa. Jeho raketový start v politice a povznesení volebních preferencí rakouských lidovců o více než 10 procent, spojený s generační výměnou, ovšem postupně znamenal mocenskou srážku s establishmentem.

Kurz se stal natolik silným politickým hráčem, že se rakouská politika začala do značné míry štěpit na postoji k jeho osobě. Opozice mu vyčítá přílišné uzurpování moci a státních institucí nebo jeho preferenci bulvárních médií před veřejnoprávními, vedoucí k banalizaci společenské diskuse. Ostře sledovaným testem jeho domácího vlivu se přednedávnem stala volba ředitele veřejnoprávního rozhlasu a televize ÖRF. V té nakonec zvítězil díky podpoře lidovců Roland Weißmann, který po 15 letech vystřídal Alexandera Wrabetze, jenž byl vnímán jako nominant blízký sociální demokracii.

Někteří kritici dále namítají, že Sebastian Kurz je ve skutečnosti pouze oportunistický politik bez silných názorů, který mlčí k agresivní ruské zahraniční politice. Spory plynoucí z benevolence vůči represivním režimům měl v nedávné minulosti například i s vídeňským arcibiskupem. Jeho vládu však v současnosti nejvíc ohrožuje potenciální budoucí obvinění z křivé přísahy s možným trestem až tří let odnětí svobody. Tu však vehementně odmítá.

Volební výsledek lidové strany z roku 2019 (37,5 procenta) ho na domácí politické scéně staví do pozice, ve které si může vybírat podle potřeby různé koaliční partnery s naprosto odlišnými ideologickými postoji. I proto byl schopen během krátké kancléřské kariéry uzavřít koaliční spolupráci nejdříve s nacionalistickou stranou FPÖ a následně ji po předčasných volbách vyměnit za Zelené, kteří reprezentují opačný pól politického spektra. Přes všechny zmíněné problémy zůstává volební podpora lidovců v průzkumech veřejného mínění i nadále na 35 procentech.

Političtí soupeři Sebastiana Kurze nyní vyčkávají, jestli dojde na výše zmíněná soudní obvinění, která by do rakouské politiky pravděpodobně vnesla novou dynamiku. Hlavním politickým hybatelem by se poté stal prezident Alexander van der Bellen, který by mohl Kurzovu vládu odvolat a nasměrovat zemi k předčasným volbám.

V zahraniční politice se Sebastian Kurz stylizuje do pozice stavitele mostů mezi východem a západem, podporuje dialog s Ruskem a brzdí ambiciózní politiku přerozdělování jižním zemím v rámci EU. Jako politický chameleon dokáže na evropské úrovni vytvářet koalice v podstatě všech typů. Zelenými počínaje a nacionalistickými konče.

Flexibilita, či oportunismus?

Tato flexibilita hraničící s oportunismem má ovšem i stinnou stránku, která se ukázala při jednáních o redistribuci vakcín proti covidu-19 v rámci EU na jaře tohoto roku. Časté změny stanovisek a marketingové pojetí politiky mohou vést k nevypočitatelnosti a z toho plynoucí politické izolaci.

Budoucnost jeho pozice na evropské úrovni bude záviset na složení vládní koalice v Berlíně po podzimních volbách a výsledcích francouzských prezidentských voleb v příštím roce. Jeho vztah s Emmanuelem Macronem může být pro budoucnost EU velmi důležitý.

Oba politici mají na jedné straně hodně společného, například deklarovanou jednotu v otázce imigrace. Na druhé straně je v EU rozděluje přístup a vize budoucího sdílení finančních závazků, kde patří Rakousko společně s Nizozemskem k největším strážcům fiskální disciplíny, která je v rozporu s velkými federalizačními plány francouzského prezidenta.

Navíc jsou jeho snahy nadmíru koncentrovat moc ve svých rukou sledovány v liberálnějších evropských kruzích se znepokojením a mohou v budoucnu představovat přítěž pro jeho hýčkaný mediální obraz. Čeští politici by si měli být vědomi, že politické aspirace Sebastiana Kurze budou i nadále převyšovat středoevropský prostor. Česká republika pro něho nebude, stejně jako celý Visegrád, nadstandardní partner pro jednání na evropské úrovni.

Politické aspirace Sebastiana Kurze budou i nadále převyšovat středoevropský prostor.