Housle vyráběné v base
Ve věznici Odolov odsouzení vyrábějí hudební nástroje. Překvapují svým talentem.
Maličký hoblíček o velikosti sponky do vlasů jemně ukrajuje z letitého javorového prkénka milimetrová dřevěná vlákna. Drobný nástroj se téměř ztrácí v mohutných rukou. Vzduchem se nese vůně klihu.
Pod rukama Davida Giňi se rodí housle. Nejde ale o houslařskou dílnu v pravém slova smyslu.
Tady jsou na oknech mříže a ruce zdejších mistrů „zdobí“namísto mozolů spíš tetování. Giňova dílna je ve věznici Odolov na Trutnovsku. „Tohle je můj první kousek. A hned další budou housle po tátovi, které jsem si sem nechal poslat, abych je celé zrenovoval,“chlubí se Giňa, v civilu svářeč a otec pěti dětí. Za mříže se dostal, když ho policisté chytili řídit auto, aniž měl řidičák. Dostal tři roky. „Chytli mě šestkrát,“osvětluje svalnatý trestanec. Zároveň hoblíkem opracovává dřevo, které už začíná mít kontury budoucích houslí.
Bedlivě ho sleduje Zdeněk Hetflejš, vězeňský pedagog a jakási duše celé dřevomodelářské dílny.
Byl to on, kdo v devadesátých letech přiměl zdejší vězně pracovat se dřevem. Nejprve tu vznikal drobný nábytek, pak hračky a postupně k nim přibyly i violy, housle a violoncella. Změna přišla po nástupu dozorce Pavla Staňka, původní profesí violoncellisty Filharmonie Hradec Králové. „Naše první housle si pamatuju dodnes. V roce 2000 nám je tu rozšlapané a zničené přinesl v igelitce duchovní Svědků Jehovových. Pět let tu ležely. Pak jeden odsouzený projevil zájem s nimi něco udělat. Ty housle jsme renovovali, dodnes hrají v jedné hudební škole. Říkáme jim jehovky,“vzpomíná Hetflejš.
Kučerovky a plíhalovky
Od té doby zdejší dílnou prošlo 300 houslí, které vězni opravili. Dalších šedesát jich vyrobili. „A deset zfušovali,“směje se vězeňský učitel. „Mohl by tu už být vězeňský orchestr. Ale to by ti kluci museli umět na něco hrát,“přemýšlí nahlas Hetflejš.
Kromě příběhů nesou housle i jména vězňů. Ty vyrobené vězněm Plíhalem jsou plíhalovky, opravené Kučerou jsou kučerovky a tak dál. Jména vězňů, kteří nástrojům vdechli nový život, se umisťují na samolepku uvnitř houslí. Tak, jak své housle podepisoval třeba Stradivari, zdobí odolovské housle jména jako Vomáčka, Giňa nebo Cihlář. Míříme do skladiště, kde na svou cestu do světa čekají již opravené a nové housle a violy. Věznice je neprodává, ale půjčuje hudebníkům a daruje hudebním školám, které si často kvůli vysoké pořizovací ceně nemohou dovolit nové nástroje ve větším množství kupovat. Kvalitní housle totiž běžně stojí nad 20 tisíc korun.
Navíc se zjistilo, že moment předání houslí dětem ve vězních zanechá hlubokou a pozitivní stopu.
„Nezřídka se u toho rozbrečí. Sami jsou to často tátové, co své syny a dcery nevidí vyrůstat. A tihle otrlí a potetovaní chlapi najednou běhají po hudebkách a bulí jako želvy, když vidí, jakou ta děcka mají radost,“přitakává Pavel Staněk, dnes zástupce vedoucího výkonu trestu v Odolově.
To je případ i vězně Josefa Svobody. V dílně pracuje teprve měsíc, ale ještě ho čeká 14 měsíců kriminálu. Při autonehodě pod vlivem alkoholu zabil člověka. Kvůli pocitu viny a studu se uzavřel do sebe a dodnes má problém komunikovat. Děti jsou jediné, co ho probudí z letargie. „Miluju děti. Tak tady pro ně aspoň vyrábím dřevěné hračky,“hlesne tiše křehký hromotluk, jemuž osud děti nedopřál, když jeho přítelkyně dvakrát potratila.
Výroba houslí trvá měsíce
Každý hudební nástroj vzniká pod rukama vězňů od prkénka až po finální lak klidně i několik měsíců.
„Jen vrstev laku je třeba třináct. A celou dobu víte, že stačí jedna chyba a housle prasknou. Takže to vězně učí vytrvalosti a trpělivosti, tedy často nedostatkovým vlastnostem,“doplňuje vězeňská psycholožka Gabriela Šafářová.
Účast vězňů na výrobě a opravě houslí má terapeutický účinek. Žádný z těchto trestanců se po propuštění již nedopustil recidivy. Jeden byl houslařstvím dokonce tak pohlcen, že si po odsezení trestu doma zřídil malou houslařskou dílnu. Jeho dopis zdobí nástěnku v dílně.
„Zatím se mi daří. Mám i výborné laky a štětce ze sibiřské veverky. Je to paráda s nimi pracovat,“stojí v dopise, na jehož konci se autor vyznává z bizarního přání vězeňskou dílnu ještě navštívit.
Odolovské hudební nástroje přitom obstojí ve srovnání s těmi profesionálními za mnoho set tisíc korun. Hraje na ně několik koncertních mistrů Pražské komorní filharmonie. Zazněly například při vernisáži výstavy Člověk a víra ve foyer královéhradecké filharmonie. Po jednom z koncertů v katedrále svatého Víta je filharmonici nechtěli vrátit, jak skvěle se jim na ně hrálo. „Už nám chybí jenom Rudolfinum, ale to taky dopadne,“slibuje s úsměvem Pavel Staněk. Modré housle, jaké používá Pavel Šporcl, tu postavili dřív, než se s nimi virtuóz proslavil. Houslařů existují v Česku maximálně desítky.
Pochvala od mistrů
Ostatně v Česku funguje jediná houslařská škola v Lubech u Chebu. A ta byla mistrovstvím odolovských vězňů tak uhranuta, že tamní odborný mistr strávil ve věznici dobrovolně týden, aby do tajů výroby houslí pronikl a oplátkou vězně sám něco přiučil.
„Je to potěšující vědět, že zatímco studenti se tenhle obor učí několik let, u nás umí vězeň za rok udělat nové housle, které jsou k nerozeznání od profesionálních,“pochvaluje si Pavel Staněk.
Jediným handicapem je tu velká fluktuace. Dříve či později každý vězeň odchází na svobodu. A práce s novým začíná od začátku. To, že se ještě žádný z absolventů zdejší houslařské dílny nevrátil, svědčí ale o úspěchu. „Ti chlapi odsud odcházejí jako jiní lidé. Dříve páchali zlo, my je učíme páchat dobro. A dobro je v každém člověku,“loučí se vězeňská psycholožka Gabriela Šafářová.
Jen vrstev laku je třeba třináct. A celou dobu víte, že stačí jedna chyba a housle třeba prasknou. Takže to vězně učí vytrvalosti.