Jak to MF DNES tušila už v roce 2001
Nasledující článek s titulkem A zase ti lstiví Afghánci, jehož autorem byl Milan Vodička, vyšel v MF DNES 16. listopadu 2001. Tedy ve dnech, kdy Tálibán byl za pobavení triumfujícího Západu čerstvě rozprášen – a zdálo se, že na věky věků...
VAfghánistánu to najednou jde tak skvěle, až je to podezřelé. Ale třeba to opravdu podezřelé je. Třeba to, co na první pohled vypadá jako útěk Tálibánu, byl ve skutečnosti spořádaný ústup. A to, o čem si myslíme, že je zdrcující porážka, je změna strategie a příprava na výhodnější vedení války.
„Pád“Tálibánu přišel tak rychle, že člověk stačil sotva registrovat jména ztracených měst, ale už ne souvislosti. Zkusme se teď tedy na vývoj války podívat skeptickým okem.
Viděli jsme, jak Tálibán za pět dní ztratil území velké jako Francie. Náhle ho smetly jednotky, nad nimiž měl roky navrch. Příliš rychlé, příliš záhadné, tudíž podezřelé. Oficiální vysvětlení: Tálibán zlomily americké bomby. Ale tomu bychom mohli věřit, kdyby Tálibán byli vyděšení rekruti. Toto však byli bojovníci, z nichž mnozí prošli výhní dlouhé války proti Sovětům. Byli zvyklí na to, že kolem padají granáty i lidé. Válčení bylo jejich denní chleba. Navíc to byli fanatici, a ti jen tak neprchají. Kdyby Tálibán utrpěl zničující porážku, byl by potřen na útěku. Ale vzpomínáte si, že byste zaslechli něco o ztrátách? Ani jste nemohli, protože dohromady žádné nebyly. Tálibán se spořádaně stáhl. Odešel dokonce dřív, než musel.
A tak situace, která se jeví jako konec bojů, může ve skutečnosti jen signalizovat, že bitva teprve začíná. Třeba totiž Tálibán vyklidil zemi jen proto, že opouští strategii, která pro něj byla nevýhodná a zničující. Třeba se tím připravuje na jinou válku, partyzánskou, která je v Afghánistánu tradiční a účinná.
Pokud se mu to podaří, země nebude mít hodně dlouho stabilní vládu. Nejen to. Je pravděpodobné, že do země velmi brzy přijdou zahraniční jednotky, aby udržovaly mír. A je rovněž pravděpodobné, že se octnou v gerilové válce, která může trvat roky. A protože Tálibán najde už podruhé útočiště v západním Pákistánu, mohou se boje a napětí přestěhovat i tam a podvracet tamní prozápadní vládu.
Tím, že Tálibán opustil zákopy a města, pomohl jen sám sobě. Není připraven ani vybaven na dlouhou poziční válku. Byl obklopen prostředím, které bylo cizí, a tudíž nespolehlivé. Před měsícem se však ke druhé straně připojily i americké letouny, a to už bylo neudržitelné. A držet frontu nemělo valný užitek. Naopak stažení dodává Tálibánu novou páru. Nyní má svobodu manévrování, může udeřit, kde chce a kdy chce. Může napadat cizí vojáky a přerušovat komunikace mezi městy. Jinými slovy, Tálibán může mít pod palcem tempo války. Takhle se v Afghánistánu vždycky bojovalo a vyprávět by o tom mohli nejen Rusové, ale i Alexandr Makedonský. Vypadá to příliš fantasticky? Možná, ale je to logický závěr, který vyplyne z bleskového ústupu, kterým Tálibán zaskočil i své protivníky. Jak říkával starý plukovník v knize Jak jsem vyhrál válku: Pozor na lstivé Afghánce.