Věřím, že to dobře dopadne
Do kin se chystá až na podzim, díky zvláštnímu uvedení na karlovarském festivalu byl však animovaný film režisérky Michaely Pavlátové Moje slunce Mad k vidění už teď, kdy je silně aktuální.
Jeho děj se totiž odehrává v afghánské metropoli Kábulu a několik Afghánců se na jeho realizaci podílelo. „Nahrávali jsme s nimi v únoru v Kábulu. Asi třikrát jsem je online režírovala v dabingovém studiu, tudíž jsme se setkali jen zprostředkovaně. Situace v Afghánistánu nás zasáhla stejně jako všechny a možná ještě o něco víc, protože jsme posledních pět let pomyslně v Kábulu sami žili,“přibližuje vznik filmu Michaela Pavlátová.
„Najednou vidíte své kolegy v tom neštěstí. A já si pořád říkala, jestli se nám vůbec ozvou, protože by tam nemusel fungovat internet. Ale fungoval, takže zatím vím, že jsou v pořádku. Samozřejmě fyzicky, mentálně jsou rozložení, protože nevědí, co bude dál,“uvádí režisérka.
Byli potěšeni podporou
„Jediné, co jim zbývá, je modlit se, aby to dobře dopadlo,“pokračuje režisérka. „Je pro ně důležitá podpora a fakt, že na ně myslíme. Já si ale pořád říkám, že je to málo, a nevěděla jsem, jestli se jim vůbec zmiňovat o tom, že bude film uveden na festivalu, protože mi to připadalo nepatřičné. Naštěstí je potěšilo, že nezapomínáme,“dodává.
Film vychází z románu autorky Petry Procházkové Frišta a vypráví o vysokoškolačce Heleně, která opouští všední život v rodné Praze, aby se v Kábulu vdala za svého spolužáka Nazira. Budoucnost však není jen růžová a najít ve zcela novém a odlišném světě své místo je složité. Když pak do Helenina života vstupuje chlapec Mad, ukazuje se, že „štěstí si člověka může najít v situacích, kde by ho nejméně čekal“.
Pavlátová sice Kábul nenavštívila, od tamních kolegů však přesto byla pochválena za způsob, jakým město vyobrazila. „Prošlo to. A to jsem se jim omlouvala, že tam určitě najdou spoustu chyb a nepřesností.“
Dát svobodu i mantinely
V budoucí uvedení filmu v Kábulu režisérka doufá, byť ví, že v nejbližší době se to určitě nestane. „Třeba k tomu nikdy nedospějeme, ale my si chceme s Petrou myslet, že ano. Já opravdu v sobě nosím víru, že věci nakonec dobře dopadnou, někdy to jen trvá velmi dlouho, viděli jsme to v naší zemi,“upozorňuje.
Kromě vlastní tvorby působí Michaela Pavlátová také jako pedagožka na FAMU. Vede katedru animace, o níž se v posledních letech nadšeně mluví nejen u nás, ale i v zahraničí. Klíčem k vedení mladých talentů je podle režisérky pocit volnosti. „Pocit, že mají otevřené dveře k tomu, dělat, co chtějí. Někdo je více vypravěčský, někdo méně, někdo chce dělat hudební film... Je potřeba poskytnout prostor a zároveň, protože jsme škola, inspirovat, jak to udělat co nejlépe,“míní. Vztahy
mezi pedagogy a vedením fakulty v poslední době nejsou zcela bezkonfliktní a režisérka přiznává: „Dříve jsem se už o prázdninách těšila do školy na kolegy. Do místa, kde jsem cítila, že si mě váží, já zase jich a že společně máme to nádherné poslání, být k dispozici mladým lidem. Letos těšení tak trochu nemám. Jedním z důvodů je byrokratizace a dojem, že si vedoucích pedagogů zcela neváží. Ale zas bych byla strašně ráda, kdybych se mýlila. Pořád věřím, že je to jen chyba v komunikaci,“doufá Pavlátová, která má za Moje slunce Mad cenu z Annecy.