Legia. Pak dlouho nic
Jací jsou Poláci fanoušci? „Nafoukaní, ale nemudrují,“říká Miroslav Karas, expert (nejen) na fotbalový život v Polsku.
Než se pustí do rozhovoru, upozorní, že ve Varšavě už několik let nepracuje. Přitom málokdo dovede o Polsku vyprávět tak zasvěceně jako Miroslav Karas, bývalý dlouholetý zahraniční zpravodaj České televize. Jako někdejší fotbalový a především mezinárodní futsalový sudí navíc má tuze blízko i ke sportu.
Před dnešní odvetou play off Evropské ligy mezi Legií a Slavií říká: „Legia je v Polsku fotbalově na prvním místě. Následuje dlouhé nic, pak ještě trochu Legia a teprve potom všichni ostatní. Mezi kluby má v zemi skutečně výsadní postavení.“Jenže na evropské scéně navzdory výrazné ekonomické síle už čtyřikrát po sobě neprošla ani do skupiny. Pronikavé úspěchy scházejí, co na to Poláci?
Jsou přesvědčení, že tentokrát se Legia poučí a přes Slavii postoupí. Očekávání jsou obrovská. Ohledně hodnocení svých schopností bývají Poláci mnohdy neskromní. A fotbalově tak trochu nafoukaní.
Takže přehnané sebevědomí?
Netýká se to pouze fotbalu. Poláci se často i do jiných věcí pouštějí střemhlav s tím, že se předčasně pasují na vítěze. A pak bývají překvapení, když neuspějí.
Co když Legia neuspěje?
Pro polskou fotbalovou veřejnost je samozřejmost, že Legia postoupí. Ne vždy si ale Poláci dovedou přiznat, že jejich klubový fotbal není vyspělý natolik, aby jejich týmy mohly poháry pravidelně hrát. Dám příklad: celá země je teď na větvi z toho, jak se v Konferenční lize daří Rakowu Čenstochová. Mají pocit, že jde o potvrzení toho, jak je polský fotbal dobrý.
A podle vás není?
Zrovna Čenstochové, donedávna neznámému klubu, přikládám na fotbalové mapě spíš jepičí život. Řada Poláků se ohlíží hlavně na výsledky reprezentace, jež byla ještě před několika lety kdesi v šesté dekádě rankingu FIFA. Úspěchy nároďáku udělaly pro vnímání fotbalu v zemi hodně, ale to, že přes obrovské finanční možnosti nemají kluby v pohárech takřka žádné úspěchy, zní až nepochopitelně.
Právě, vždyť ve srovnání s Českem jsou Poláci v infrastruktuře mnohem dál: moderní stadiony, vynikající zázemí.
Když jsem ve dvaadevadesátém začal v Polsku žít a pracovat, fotbal byl u dna a nebyl o něj příliš velký zájem. Před šestnácti nebo čtrnácti lety se to začalo měnit a přišlo společné pořadatelství Eura s Ukrajinou... Poláci dřív nebyli zvyklí, aby měli fotbalisty na adresách, jako jsou Dortmund nebo Bayern. Lewandowski a před ním populární Blaszczykowski způsobili podobnou mánii, jako kdysi Adam Malysz ve skocích na lyžích. Ty jsou i díky pokračovateli Kamilu Stochovi dodnes velký fenomén.
Ale teď jsou Poláci zapálení hlavně do fotbalu. Náturou mi připomínají jižany, řekl o nich Adam Hloušek, bývalý obránce Legie. Sedí to?
Tenhle typ fanouška se začal rodit právě kolem roku 2012. A poznáte to i jinde. Třeba polské televizní komentátory, ke kterým mám blízko, na rozdíl od reportérů z jiných zemí na stadionu vždycky slyšíte široko daleko. Způsob prožívání fotbalu je v Polsku odlišný.
Co byste řekl o proslulé a obávané tribuně Žyleta?
Že jde o část stadionu Legie, kam bych nikdy nevzal svoje děti.
A reportáž byste tam dělat šel?
Jako novinář bych vyrazil, ale třeba při zápase se Slavií bych asi nepřiznal, že jsem Čech. Já na Legii párkrát byl, i když to není zrovna můj klub. Se synem jsme byli před pěti lety na Lize mistrů proti Borussii Dortmund a vůbec nevím jak, ale octli jsme se v sektoru německých fanoušků. To bych vám nepřál zažít, když jsme pak vycházeli špalírem mezi lidmi z Žylety.
Co se dělo?
To je jednoduché: chtěli nám dát přes hubu. Mě zachránila znalost polského jazyka, promluvil jsem a byl klid. Ale kdybych řekl něco německy...
Měl byste problém.
Na Žyletu chodí nevychovaní pseudofanoušci, kteří vulgárně skandují a vyřvávají protižidovská a jiná xenofobní hesla. Ti samí jdou pak 11. listopadu, na Den polské nezávislosti, v čele průvodu nacionalistů. Víte, já miluju fotbal a sport, ale nesnáším do půl těla vysvlečené fanoušky, kteří vykřikují nesmyslné slogany nebo tropí výtržnosti.
Jak se k chování radikálů staví klub? Zejména s disciplinárkou UEFA musí řešit jeden problém za druhým a také na zápas se Slavií může kvůli trestu za pyrotechniku pustit na proslulou tribunu pouze děti.
Ano, Legia s tím má obrovské problémy, snažila se to řešit systémem kamer, zákazem vydávání permanentek, přísnějšími kontrolami. Řekl bych, že udělala maximum, ale lidi na stadion nakonec stejně vždycky něco pronesou. A i když nedrží v rukou hole nebo řetězy, všechno mají v hlavě a to jim žádné vedení klubu nevymaže.
Jejich chorea často odkazují na historii a politiku: známý je obraz polského chlapce, kterému německý voják drží u hlavy revolver, což byla připomínka Varšavského povstání z roku 1944. Taková témata v Polsku rezonují?
Ano, rezonují. A při současné vládě Práva a spravedlnosti, která se k minulosti často obrací, zejména. Téma válečného odškodnění je v poslední době v Polsku velmi silné a podobné vzkazy se pak dostávají i na fotbalové stadiony.
Vzkaz pro své příznivce má i Slavia: „Důrazně doporučujeme chovat se nenápadně. Varujeme před chozením po městě v sešívaných symbolech a zpíváním slávistických chorálů.“Proč?
Polákům, a u Legie zejména, schází zdravé sportovní handrkování. Umějí to v případě nároďáku, ale na klubové úrovni je to jiné a je jedno, jestli přijede Slavia, Sparta nebo kdokoli jiný. Neřekl bych, že by slávistům hrozilo něco velkého, ale provokovat bych jim nedoporučoval. Spíš se cestou od nádraží ze stadionu najde někdo, kdo na ně bude nepříjemný, kdo na ně bude pokřikovat. To kdyby pak Slávka 2:0 vyhrála, dovedu si představit, že budou Poláci jinak naštvaní. Ale to se bavíme o radikálech, řekl bych, že většina polských fanoušků si fotbal naopak užívá. I porážce navzdory.
Opravdu?
Ano, mám pocit, že se z něj dokážou obecně víc radovat a tolik nemudrují.
Jak to myslíte?
Že fotbal není v Polsku dlouhodobě hospodské téma. V Česku je po dvou pivech každý trenérem, ale tohle Poláci neznají – možná i proto, že nemají tak rozvinutou hospodskou kulturu. U nás se už za bolševika dokázali lidi zhádat, jestli měl trenér Ježek nebo někdo postavit Nehodu, či Vízka, tohle je Polákům jedno. Spíš řeší politiku.
To mě překvapuje.
Ale to neznamená, že neplatí, co jsem říkal. Poláci jsou fotbalový národ, umějí se obléknout, namalovat, na každém zápase najdou hezkou holku a vyhlásí miss. Nemají problém zaplnit i padesátitisícový stadion a je samozřejmostí, že na významné sportovní události chodí prezident v šále i další politici, byť je to kolikrát spíš póza. Ze sportovních klání v Polsku hodně dělají události národního významu – při odvetě proti Slavii to bude platit také.
Až nepochopitelně zní, že polské kluby přes obrovské finanční možnosti nemají v pohárech úspěchy.