Putin a Lukašenko: jak dál?
Ruský a běloruský prezident se vzájemně nemilují. Proč se tedy Putin ještě Lukašenka nezbavil? Je pro něj totiž zárukou, že Bělorusko bude i nadále na Rusku závislé.
Je to již rok, co se v Bělorusku odehrály „volby“, po nichž se prohlásil Alexandr Lukašenko prezidentem. Zatímco Západ výsledek neuznal, Rusko je prostě akceptovalo. Reakce Kremlu byla z hlediska jeho mocenských zájmů logická. Je pravdou, že nikdo nad Lukašenkovým vítězstvím příliš nejásal, řeči o vítězství demokracie a vůle lidu se z Moskvy rozhodně nešířily. Ústy svého ministra zahraničí Sergeje Lavrova se omezila na pouhé konstatování, že volby rozhodně nebyly bez chyb, ale že výsledek respektuje.
Rusko bylo v případě propuknutí násilností připraveno poskytnout Lukašenkovi pomoc v podobě Ruské národní gardy (zda k ní opravdu došlo, se jen velmi těžko určuje). Zkráceně řečeno: pokud by hrozilo, že bude Lukašenko svržen násilně, jednalo by se z hlediska Kremlu o ohrožení Svazového státu, a tedy věc Moskvy. Pokud byly protesty poklidné a násilí šlo ze strany běloruských bezpečnostních složek, šlo o vnitřní situaci v zemi, do které se nemá právo nikdo vměšovat.
Důvod pro takové jednání ruského vedení s Vladimirem Putinem v čele rozhodně není nějaká láska k Lukašenkovi, ale prostě a jednoduše sledování ruských zájmů. Pro Kreml není Lukašenko ideální, ale opoziční varianta je brána za horší. Byť spolu sdílejí vášeň k lednímu hokeji, není žádným tajemstvím, že se vzájemně zrovna moc nemusí. Ostatně, Rusko i v minulosti zkoušelo nasadit v Bělorusku svého kandidáta. Nejnověji byl za takového označován Viktar Babaryka, který vedl dlouhou dobu Belgazprombank. Lukašenko dokázal s každým takovým pokusem rychle skoncovat, ať už šlo o reálného ruského kandidáta, či jen o pouhé podezření.
Proti Lukašenkovi tak není uvnitř země páka, která by mohla být bez hrozby přímé intervence použita. Moskva si je takové situace dobře vědoma, a tak respektuje situaci tak, jak je.
Rozděl a panuj
Zároveň je ale pro Rusko výhodné, aby byl Lukašenko co nejslabší a izolovaný. Jeho akce s dovozem uprchlíků z Iráku a dalších míst Rusko nijak neznepokojuje, stejně jako zatýkání opozičních představitelů či novinářů, únos letadla s Ramanem Pratasevičem či záhadné úmrtí Vitalije Šišova v Kyjevě. Rusko pak Lukašenkovo trolení používá pro svoji vlastní propagandu. Ruské televize s chutí reportovaly o údajných útrapách, které uprchlíci zažívají od litevských pohraničníků, z pera běloruských státních kanálů. Pochopitelně fakt, že se lidé z Iráku ocitali zrovna na této hranici za aktivní asistence běloruských orgánů, už příliš nezmiňovaly.
Z ruského pohledu šlo o jakousi formu Lukašenkova trolení Evropské unie, nic, s čím by samo nemělo zkušenosti. Zásadní přitom je, že pokud Lukašenko zaujímá vůči Evropě konfliktní postoj a naopak, nehrozí ani hypoteticky, že by se mohl posunout směrem k demokratizačním reformám, které by šly nad rámec proklamací. A to ve snaze urvat jak z Ruska, tak z EU co nejvíc.
S možným tlakem na Lukašenka souvisí i dokončení výstavby plynovodu Nord Stream 2, které je v eminentním zájmu jak Německa, tak pochopitelně i samotného Ruska. Lukašenko využíval plynovody jdoucí přes Bělorusko k nátlaku na Rusko ve snaze získat tu levnější plyn, tu zachovat pro sebe příznivý režim obchodu s ropou. Pro Rusko dlouhou dobu neexistovala alternativa, která by jej zbavila tranzitní závislosti na Ukrajině i Bělorusku, což se s příchodem Nord Streamu částečně mění. Na druhou stranu, i v současné době je Lukašenko schopen dostávat z Ruska peníze – v současné době jde o úvěr na boj s koronavirem (alespoň jak tvrdí Lukašenko). Zároveň od Moskvy požaduje peníze za její přechod od vývozního cla ke zdanění ruské ropy. Jakkoli absurdní se takový požadavek může zdát, Lukašenko už několikrát s podobnými věcmi uspěl.
Žití na útraty Kremlu
Kreml nemá k Lukašenkovi alternativu. Nejde ani tak o to, že by běloruská opozice byla protiruská. Svjatlana Cichanouská nikdy podobné tendence neměla. Její rétorika v tom smyslu, že by mělo Bělorusko přestat žít za ruské peníze, by dokonce měla Moskvě vyhovovat. Současné Bělorusko žije z velké části z ruských peněz a prodeje ruských surovin na úrok ruského rozpočtu. Prakticky jediné, co Bělorusko může vyvézt jinam než do postsovětského prostoru – a není to ruská surovina – jsou hnojiva. Rusko tak poskytuje Bělorusku nejen jeho hlavní vývozní artikl, ale také trh, na který může vyvážet svoje výrobky, které by v Evropě neměly šanci. Z ekonomického hlediska nedává smysl si vydržovat takového klienta, ale z politického hlediska je ruské jednání naprosto logické.
Putinovi s Lukašenkem došla trpělivost už dávno. Lukašenkův pád by ale znamenal vítězství ulice a posun hrozby revoluce k samotné Moskvě. I proto si Kreml oddychl, že Lukašenko ve svých rukách udržel bezpečnostní složky, které protesty potlačily i bez viditelné ruské pomoci. V současné době je tak situace pro Rusko v rámci možností ideální. V Bělorusku vládne oslabený a od Západu izolovaný Lukašenko a s Nord Streamem má Rusko na něj další páky. Lukašenko je tak zárukou, že Bělorusko bude i nadále na Rusku závislé. A že dokonce zůstává otevřená i možnost spojení obou zemí.
Lukašenkův pád by znamenal vítězství ulice a posun hrozby revoluce k samotné Moskvě.