Když jsme byli tenkrát kluci
Davida Štverky, šéfa moravskoslezské MF DNES
Když jsem kdysi dávno po gymnáziu nastupoval na vysokou školu a někomu, vlastně komukoliv, řekl, že studuji v Opavě, následoval údiv: „V Opavě? Tam je vysoká škola?“Anebo: „V Opavě? Tam je blázinec, ne?“Tak uznávaná psychiatrie ve městě je. Vysoká škola také. Letos od jejího oficiálního vzniku uplynulo 30 let. Nejprve fungovala jako „pobočka“Masarykovy univerzity v Brně, v létě roku 1991 pak zákonem České národní rady vznikla spolu s dalšími novými čtyřmi univerzitami také Slezská univerzita se sídlem v Opavě.
Studenti na ni nastoupili téměř o celý rok dříve – v září 1990. Po všechny ty měsíce škola bojovala o to, jestli vůbec školou bude. Upřímně – že je škola v dnešních dnech tam, kde je, a například její Fyzikální ústav má světové renomé, je tak trochu zázrak. Na jeho začátku jsme my, mladí hoši, bydleli na kolejích poskládaných z unimobuněk na kraji města, kde měl jeden pokoj i „odložený“dělník v důchodu, „děda“Brázda, zatímco děvčata žila podle striktního řádu středoškolského internátu zcela opačným směrem.
Škola se rozjížděla ve stylu průzkum bojem. Nemyslím si ale, že by jí chyběla kvalita. Třeba na její humanitní části ji zajišťoval především Slezský ústav ČSAV. Pár jmen – Zdeněk Jirásek, Jaroslav Bakala, Marie Gawrecká, Dan Gawrecki… Mimochodem – v Opavě začala svou dráhu vysokoškolského pedagoga dnes evropská špička středověkých dějin, profesor Martin Wihoda. Zkoušky u něj, no, bylo to... krušné.
Vznikající škola s sebou logicky nesla kouzlo nového. A tak studenti a jejich vyučující k sobě měli blíž, než by tomu bylo na roky zavedených univerzitách. Studenti i vyučující byli první – před nimi tou cestou nikdo nešel. Tak mohla vzniknout i PiFa, Pivní fakulta v nedalekých Malých
Hošticích, do níž jezdila pravidelná linka číslo 9. Devítkou na desítku... Pivní fakulta se svým děkanem a se svými besídkami, na které jezdili všichni ti naši uznávaní doktoři a profesoři. Chodili s námi hrát i basket (a i tam vynikal středověkář Wihoda).
V Malých Hošticích vystoupila, a to prosím pěkně čistě pro nás a skoro jen „za benzin“, Mňága a Žďorp. Vznikla tam také řada našich studentských songů, motivovaných zkouškovým obdobím, jako třeba Nikdy jsem neviděl Budínský pašalík.
My, kteří jsme studovali humanitní obory, jsme byli „ti z normálního světa“, vedle nás Matfyz – „Numera“. Zatímco u nás jsme dostudovali téměř všichni, „Numer“bylo stále míň a míň. Myslím, že práci si po škole nehledali těžce. Byli to i oni, kdo mi pomáhali propojit studium s počítači McIntosh, které byly pro mne, jenž měl na gymnáziu v hodinách programování místo počítače na lavici papír a tužku, naprostým technologickým zjevením.
Přirozenou autoritou pro nás osmnácti devatenáctileté kluky byli jiní dva kluci. Zkušení – bylo jim 23. Úsměvný je i náhled kamaráda, který vám cestou z přednášky vážně vypráví: „Tak jako viděl jsem ji ráno ve dveřích nenalíčenou a povím ti, mládí je to tam.“Té „staré“spolužačce bylo, no, spíše jí jen už chvíli nebylo -náct.
Po prváku jsme byli na chmelu. Se dvěma kamarády jsme si půjčili od jednoho z našich doktorů obouchanou škodovku a jeli do rakovnické nemocnice za spolužačkou, která spadla ze stohu. Když škodovka u vrátnice místo blinkru zatroubila a my projeli dovnitř, nenapadlo nás nic lepšího než kamarádku na pár hodin z nemocnice odvézt. Byla to má budoucí žena. Jsme spolu dodnes. A někde jsou i Bulda, Pohan, Zip, Jenys, Vrána, Quido, Ota, Zez, Jura, José... (před třiceti lety) kluci.