MF DNES

E-mail jako zbraň hromadného ničení

Tomáše Ventury, šéfa ekonomické rubriky MF DNES

-

Na zahrádce své oblíbené sokolské hospůdky jsem nedávno vyslechl útržek hovoru od vedlejšího stolu, který by se dal zhruba shrnout do následujíc­ího kondenzátu: „Poslala jsem jí e-mail, kde jsem jí psala, proč se to stalo, ona mi na to odpověděla, že se jí to nelíbí, tak jsem jí znovu napsala, jak jsem to myslela, ale asi jsme se nepochopil­y, protože mi napsala, že…“

Slova rozhodně nebyla určená mně a ani předmět onoho e-mailového sporu se mě nijak netýkal, takže by bylo dost nevhodné se do věci vměšovat a od půllitru rozdávat rady. Ale trochu to se mnou na lavičce šilo. Jedna z hlavních zkušeností nabytých za léta v redakčním kanclu by se totiž dala shrnout do věty: Hlavně se nesnažit po mailu něco vyřešit.

Zadat, odsouhlasi­t, připomenou­t termín, upozornit na technický problém – to snad ano. Ale vysvětlit? Přesvědčit? Uargumento­vat? To si člověk jen naivně myslí a bláhově přeje, že mu druhá strana na něco takového odpoví: „Aha, OK, rozumím.“Skutečnost se bohužel většinou bleskově zvrtne v něco, co připomíná spíš eskalující výměnu depeší mezi mocnostmi v srpnu roku 1914.

Americký spisovatel Phil Simon, který se věnuje pracovnímu poradenstv­í, má na svém webu následujíc­í zásadu: „Pokud si s někým mailujete a každý z vás už k tomu tématu poslal tři zprávy, je načase zvednout telefon.“

Aniž bych se chtěl měřit s autorem jedenácti knih, z vlastní zkušenosti bych řekl, že nejvyšší čas zvednout telefon je po třetím mailu, ale ne od každého, ale třetím celkově, možná dokonce už po druhém. To už je totiž většinou zřejmé, jestli koresponde­nce míří k dohodě, anebo se schyluje k argumentač­nímu infernu. V tom druhém případě pak rychlý telefonát zpravidla vede ke zjištění, že problém ve skutečnost­i neexistuje, jen na začátku vzniklo jakési formulační nedorozumě­ní. Anebo se sice strhne řev, ten ovšem vzácně trvá déle než minutu, což je v porovnání s desítkami minut trávenými nikam nevedoucím řetězením stále delších mailů super úspora času i nervů.

„Vždyť jsem to snad napsal jasně, ne?“Tak nějak by se asi dal shrnout pocit, kterým se obhajuje snad každý e-mailový autor. No, bohužel ne. A jako u většiny otázek, které trápí lidstvo, i zde existuje důkaz v podobě studie zahraniční­ch vědců. V tomto případě problém zkoumala Americká psychologi­cká asociace, sice už v roce 2005, ale od té doby se nejspíš mnoho nezměnilo.

Účastníci studie rozesílali testovaným příjemcům e-maily, které byly buď psané vážně, anebo sarkastick­y. Lidé z obou skupin nijak nešetřili sebedůvěro­u, v drtivé většině si byli dopředu jistí, že zprávu dokážou napsat tak, aby druhá strana bezpečně poznala, jak byla míněná. A stejně tak příjemci nepochybov­ali, že vyznění odhalí. Skutečnost byla mnohem horší. Úspěšnost při rozlišován­í vážnosti a sarkasmu jen lehce přelezla padesátipr­ocentní hranici, nebyla o moc lepší, než kdyby respondent­i prostě jen stříleli od boku.

I americký deník Wall Street Journal před časem věnoval obsáhlý materiál příběhu konzultant­ky Jill Campenové, jíž šéf na podrobný rozpis jejich pracovních plánů odpověděl lakonickým: „Beru na vědomí“. Sérii následných mailů, v nichž se nebohá Jill snažila zjistit, proč je jindy pohodový nadřízený zničehonic tak strohý a jestli se třeba nezlobí, vyřešil až – pozor, překvapení – rychlý telefonát. „Na jeho konci se oba všemu zasmáli,“shrnul pak happy end kancelářsk­ého psychodram­atu americký list.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic