Zkusil jsem Beskydskou 7. Drsný závod, který se stal fenoménem.

Lehce dosažené věci nemají žádnou cenu. Tak mluví Libor Uher, někdejší pokořitel slavné K2 a teď otec Beskydské sedmičky. A tento výrok je dokonce vedle věty „101 kilometrů, které vám změní život“jedním z ústředních citátů klání. Něco na tom je.

Jenže zrovna nyní si dovoluji v duchu s Liborem lehce polemizovat.

Sápu se na Čertův mlýn, nenápadně „skrytý“kopec uprostřed Beskyd, mám za sebou už 70 kilometrů šichty, přede mnou je závěrečná třetina, ale zčistajasna mi v ruce zůstává viset zlomená trekingová hůl. A to je – pro nás hobíky – potíž. A tak si v hlavě ironicky říkám: Lehce dosažené věci sice nemají žádnou cenu, ale taky nejsou úplně k zahození. A co hůř – mám chuť tu hůl tady rozsekat na kousky, jenže v reálu si ji v chráněné oblasti ponesu ještě 10 kilometrů na Pustevny.

Je to vůbec zvláštní hora. Kdekdo říká, že když na Beskydské sedmičce, extrémním běžeckém závodě, který začíná v Třinci a po 101 kilometrech a 5 500 vystoupaných metrech končí ve Frenštátu pod Radhoštěm, přežijete velikány – Lysou a Smrk – do cíle se už doklepete. Ne, čert nikdy nespí!

Hezky si vás otestuje fyzicky i psychicky, zvlášť když mě v nejprudším stoupání předchází namalovaná a hezky navoněná žena, na které nevidím krůpěj potu. To já po 70 kilometrech… No, nevoním.

Třetina lidí cíl neuvidí

Ale o zážitcích „sedmička“je. Libor Uher ji založil, protože zcestoval svět, aby si nakonec uvědomil, že K2 jde – svým způsobem – zlézt v jeho milovaných Beskydech.

Za 12 let se stala fenoménem i legendou, každý rok se jí účastní přes tři tisícovky lidí. Startovné se blíží dvěma tisícovkám, přesto je po pár hodinách vyprodáno. Před dvěma lety mě zaujal poutavý dokument o ní, a tak jsem teď tady i já. Start jsem si nadělil k Ježíšku, měl velkorysé plány, jak se budu systematicky připravovat. Nakonec zůstalo