Drsná sedma
Extrémní Beskydská sedmička na vlastní kůži
u pravidelného běhání kolem Vltavy, přidal jsem pár výběhů na Milešovku a závěrečný test během dovolené v Alpách, kde jsem se vydrápal a seběhl jednu dvoutisícovku. Což mě ale stálo rýmičku – a jak víte, ta je pro muže téměř smrtelná – tudíž tři dny před pátečním „výstřelem“netuším, zda se do Třince vydat.
Ale co... A tak odbíjí šestá podvečer a já se vrhám do prvních metrů.
Čas startu si můžete vybrat sami – ve tři odpoledne se otevřela brána, zavře se v deset. Jen nesmíte zapomenout, že do Frenštátu musíte dorazit nejpozději v sobotu o půlnoci. Za 33 hodin, když startujete hned ve tři. Statistika je nekompromisní – třetina startujících cíl neuvidí. Přepálí start, dojdou jim síly, zničí si kolena, zastaví je puchýře. Mohu být – zvlášť po mé přípravě – mezi nimi i já. A tak zpočátku hraji „uklidňující“hru, že při předbíhání jednotlivců i dvojic (startuje se ve dvou kategoriích) v duchu tipuji ty, kteří by mohli být mezi tou třetinou. Třeba po prvním výstupu slyším už lehce rozhádanou partnerskou dvojici a říkám si, jak na tom budou za 20 hodin...
Ano, tvrdí se, že u ultraběhů je důležitá hlava. A tak nemyslím na cíl, vzdálenost, ale na jednotlivé kopce. Ač je v názvu sedmička (sedm vrcholů přes 1 000 metrů), tak ve skutečnosti jich je devět. Na Javorovém si odškrtávám: B1, za řekou B2…
Na hodinkách nehledím na počet uběhnutých kilometrů, ale klíčová je nadmořská výška, protože díky tomu v noci tušíte, co vás ještě při aktuálním výstupu čeká. Musíte se těšit na odměny: že si pod Lysou dáte polévku, kterou mi tu nabere sám Libor Uher, na Pustevnách chleba se škvarky a o kus dál kávičku. Že ze Smrku napíšete manželce.
A především sami v hlavě tušíte, jak na tom fyzicky i psychicky jste. Měl jsem štěstí, že nohy drží, a tak zvládám seběhy. Zatímco do kopců většina lidí jde chůzí a poměrně stejnou rychlostí, tak z kopců je viditelný rozdíl – někdo drží chůzi, jiní opatrně běží a profíci to pouští střemhlav.
Já běžím. Sem tam to je o hubu. Zvlášť v noci z Lysé na nestabilním kamení či z Travného, protože se dostávám do zácpy jak na D1. Dobíhám hlavní skupinu, která odstartovala hned po třetí a na úzké cestičce sestupujeme krokem. Předbíhat nejde. Však i letošní vítěz Matěj Beneš (čas 11:20) přiznal, že kličkovat mezi hobíky při drsném traverzu na Lysou bylo tuze těžké.
Ale zácpy jsou i jinde. V údolích jsou občerstvovací stanice, ale řada závodníků včetně mě využívá svého servisu. Tátovi jsem naložil auto oblečením, gely a on mě dole vyhlíží. Jenže takových jsou stovky, a tak třeba v Krásné policisté místo uzavřeli, protože tu zavládl chaos.
Až za Smrkem a s rozedněním se dostávám mezi „své“. Máme stejné tempo a tušíme, že vysněný cíl spatříme. Já o Vánocích mluvil o 20 hodinách, nevím, jakou rovnicí jsem na to přišel, ale asi na 75. kilometru počítám, že to mohu stihnout. Mohu, ale bude to těsné. Z Radhoště dolů běžím, na poslední občerstvovačce se snažím nezdržovat, jenže v závěrečném sešupu do Frenštátu mi dojde. A tak cílem, kde mi lidé tleskají a já si připadám jako hrdina, projdu v čase 20:04.
Sakra! Jedničkou by to začínalo lépe. A já hned najdu sedm míst, kde jsem ty čtyři minuty svým lelkováním prošustroval.
Ale dost rouhání.
V jednotlivcích jsem 345. z 1 451. A říkám si: Ježíšku, co letos?