Přijde teď exodus?
Podle dohody s Tálibánem mají Spojené státy a jejich spojenci po dvaceti letech definitivně opustit Afghánistán právě dnes. Zejména obavy z tohoto kroku a z toho, že Tálibán se následně vrátí k někdejším brutálním praktikám, jsou hlavním motorem snah mnoha Afghánců prchnout ze země.
„Nechci se vracet v čase o dvacet let zpátky. Nikdy jsem ani nenosila burku,“vysvětlovala pětadvacetiletá Zainab, proč se rozhodla z Afghánistánu odejít.
Je mladá, vzdělaná a život, který by ji čekal pod vládou Tálibánu, jí nic neříká. Proto odhodlaně čekala hodiny a dny před mezinárodním letištěm v Kábulu v naději, že se jí podaří nějak proklouznout pryč. Vlastně jí bylo jedno, kam. Zkrátka pryč.
Podobných lidí jsou v Afghánistánu statisíce. Prchají nebo se teprve chystají na strastiplnou pouť především ze strachu před novou mocí. Jiní už mají dost živoření a rozhodli se využít situace.
Evakuace do poslední chvíle
Zatímco dramatická a často chaotická evakuace z kábulského letiště, kterou svět sleduje takřka v přímém přenosu, dneškem definitivně končí, mnozí včetně Spojených národů varují, že skutečný exodus z Afghánistánu teprve začíná.
Během dvoutýdenního leteckého mostu bylo ze země americkými či spojeneckými stroji evakuováno již více než 115 000 Afghánců a cizinců. Na další desítky tisíc afghánských pomocníků spojeneckých vojáků, kteří jsou potenciálně ohroženi islamistickým režimem, se však nedostalo. Mnozí z nich se i se svými rodinami budou snažit prchnout po vlastní ose. Pokud se jim podaří překročit hranice, nepůjdou do Číny ani do Ruska, ale zamíří na Západ.
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky odhaduje, že humanitární pomoc bude v zemi potřebovat zhruba osmnáct milionů Afghánců. Nejčernější scénáře hovoří o tom, že přes půl milionu z nich se ještě před příchodem zimy vydá na cestu.
Zda se odhady skutečně naplní, to je otázka. „Na hraniční přechody do Íránu a Pákistánu zatím nedorazily žádné větší skupiny uprchlíků,“mírnila minulý týden pesimistické předpovědi Kelly Clementsová, zástupkyně vysoké komisařky pro uprchlíky.
V důsledku dlouhodobé nestability v Afghánistánu dosud převážně sousední státy přijaly 5,2 milionu utečenců. Zhruba devadesát procent z nich je v Íránu a Pákistánu, další pak v Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu.
V zemi je dále 3,5 milionu vnitřních uprchlíků, z toho téměř 600 tisíc přibylo od začátku roku.
Odliv mozků
V současném afghánském chaosu zatím takřka zaniká jeden podstatný motiv: Afghánistán opouštějí především ti nejvzdělanější, tedy ti, které bude chudičká země nejvíc potřebovat. Inženýři, vládní zaměstnanci, novináři, umělci, vědci.
Tenhle odliv mozků, který následuje po převzetí moci Tálibánem, bude zemi opravdu mrzet.
Přitom málokdo z nových běženců má radost, že odchází. Většina nechtěla jít. Mnohdy však vyhrál strach o holý život.
Tenhle exodus vzdělaných začíná dosahovat tak závažných rozměrů, že si toho s jistým zděšením všiml i samotný Tálibán, který bude muset jednu z nejchudších zemí světa spravovat. „Afghánci by neměli odcházet, potřebujeme je tady. Byli však podvedeni falešným obrazem Západu. Tito lidé mají diplomy, ale uchytí se maximálně jako taxikáři,“komentoval to jeden z představitelů Tálibánu.
Úprk talentů dál vymaže všechno pozitivní, čeho bylo zejména ve městech dosaženo během dvacet let trvajícího amerického experimentu, co bylo vykoupeno krví a miliardami dolarů. Země nevyhnutelně míří zpět i v oblastech, kde se některé dříve nepoznané svobody už staly samozřejmostí.
„Ztrácíme ty nejlepší, důsledky budou pro tuto zemi obrovské,“uvedl Alias Wardak, někdejší hlavní poradce afghánského ministerstva financí, který nyní žije v Německu. „Co bude s Afghánistánem? Kdo bude pracovat v administrativě, v soukromém sektoru?“pokládal sugestivní řečnické otázky.
Dobré otázky, existují však i další, například: Co ty desítky milionů Afghánců, kteří zůstanou? Jaké pro ně existuje řešení?