Léto je u konce, to je teď jediná jistota

Říjnové volby do Sněmovny jsou prakticky za rohem. Předvolební napětí narůstá. Je to tvrdý boj, ve kterém tradičně vítězí ten, kdo přesvědčí voliče, že on ví, co je pro ně a naši zemi dobré. Dejte mně váš hlas, já se o vás postarám.

Obávám se, že závěrečné týdny budou stejně nechutné jako v minulých volbách, kdy to nebyla jasná vize naší budoucnosti, ale primitivní hesla, která převálcovala oponenta. Nic nového, vždyť i Werichovu a Voskovcovu babičku Mary volby utrápily.

Nechce se mi o tom psát. Ať se na tom vydovádí komentátoři a političtí analytici. Ano, jsou mezi nimi vzdělaní a informovaní lidé, ale také lajdácky povrchní, v širším rozhledu omezení diletanti. Stejný obraz jako značné části našeho voličstva, kterému stačí agresivní heslo, šikovná, ne zrovna pravdivá zkratka k rozhodnutí, komu dát svůj hlas. Je to smutné, ale je tomu tak. Všichni to víme, jsme na to natolik zvyklí, že mnozí ve změnu jen doufají, aniž by o ni usilovali.

Léto, doba dovolených je u konce. Covid necovid, každý někam vyšel, vyjel, vyletěl z každodenní rutiny se vymanit, stres odhodit, novou energii nabrat. Já jsem strávil minulé dva týdny v české krajině. Tam je mi nejlépe. Čtyři desetiletí jsem bydlel deset minut od zálivu mezi Long Islandem a státem Connecticut, třicet minut jízdy autem na písčité pláže Atlantiku, a tak mě Chorvatsko neláká. Navíc 17 hodin jízdy autem při návratu do Čech, jak se to letos stalo rodině mého syna, to pro mě opravdu není. A letět v této nejisté době někam za exotikou? Ani zadarmo!

První týden jsem si užil v šumavských hvozdech u Železné Rudy. Šumava? Husté, vysoké lesy v kopcovitém terénu, dobře označené stezky, to je můj ráj. A letos také s minimem turistů. Původní hotel Engadin koupili noví majitelé těsně před covidem, a tak po chudé loňské sezoně nezbyly peníze na plánovanou modernizaci dnešní Chaty Ořovského. Ale skvělá kuchyň a snaha personálu víc než nahradila mírnou ošuntělost.

Poprvé jsem byl na Šumavě jako mrňous, a tak si pamatuji jen splašený útěk a pláč mého staršího bratra Tomáše, který při sbírání borůvek nevědomky narazil na vosí hnízdo. Zle ho poštípaly, ale naštěstí žádnou alergickou reakci neměl. Nebo jsme ji ani neočekávali? V mém mládí mít sennou rýmu nebo jinou alergii bylo neobvyklé, dnes je to běžná nepříjemnost. Podruhé jsem poznal kus Šumavy při lesní brigádě sázení stromků, to už jako teenager. A pak až letos, o 65 let později...

Druhý týden jsem byl v táboře Jana Amose Komenského v Bělči u Třebechovic pod Orebem, kde ráno začínalo plaváním ve studeném rybníku, tak jako tenkrát, před mnoha, mnoha lety.

Moje dovolená byla bez televize. Vyhýbal jsem se jí, jen souhrn hlavních zpráv jsem si denně stáhl z internetu. Proč, ptám se sám sebe. Bylo to nutné? Ty hlavní zprávy, stále řádící, nepředvídatelná pandemie a návrat Tálibánu k moci v Afghánistánu, vůbec nebyly potěšující. A požáry, kritická sucha, jinde záplavy... Šlo tomu zabránit nebo předejít, můžeme se ptát my všichni. Těžko. Spíš ne než ano. Sice přibývají luxusní výlety do vesmíru, ale pod nohama se nám půda třese, ve vzduchu létá virus, lidí bez domova přibývá. Co s tím?

Ještě mě čeká pár dní volna koncem září v okolí Svratky a týden v Jeseníkách. Tam budou i houby. Na Šumavě ještě nebyly, u Bělče byly písčité, borové lesy příliš vyschlé, vydatné deště přišly pozdě, až ke konci týdne. Při odjezdu v sobotu jsme vtipkovali, že se v neděli vrátíme, to jistě budou alespoň lišky.