Poslední americký voják v Afghánistánu
Všichni myslí na Afghánce. Ale kdo na nás?
„Neobyčejný úspěch“Americký generál Chris Donahue, zde zachycený přístrojem pro noční vidění, nastupuje v Kábulu do letounu C-17 jako poslední z vojáků americké armády, kteří v noci na včerejšek opustili Afghánistán. Islamistické hnutí Tálibán tímto okamžikem po bleskovém třítýdenním tažení na Kábul ovládlo zemi. Prezident Joe Biden celou překotnou evakuaci označil za „neobyčejný úspěch“.
Toto je zápis do historie: Afghánistán se po dvaceti letech „budování demokracie“právě stal nejlépe vyzbrojenou teroristickou zemí světa a Tálibán se těší z prestiže pokoření světové supervelmoci. A také Západu, protože předělání země pod Hindúkušem bylo jeho největším projektem od konce studené války.
Situace byla asi taková: Američané odešli těsně před vypršením termínu, protože Tálibán jim nedovolil ani minutu navíc, a opustili zřejmě sto a možná až 250 svých krajanů, kteří chtěli, ale nestačili odjet, a desítky tisíc místních spolupracovníků, přestože slíbili, že „za sebou nenechají nikoho“.
Byla to morální katastrofa. Přesně tak to včera napsal Washington Post v redakčním komentáři.
USA nemohly jinak, měly svázané ruce, protože podmínky diktoval Tálibán.
Sotva poslední letoun vzlétl z afghánské půdy, začali tálibánci střílet na oslavu do vzduchu.
Konec nejdelší americké války tak proběhl bez ceremonií, tou poslední byl velmi symbolicky přílet třinácti rakví mužů a žen roztrhaných bombou na kábulském letišti, při jejichž vítání na americké půdě se prezident Joe Biden několikrát díval na hodinky.
Tak skončila dvacetiletá éra. Tolik hrdinství a obětí zemi, tak málo vůdcovství a rozumu nahoře.
Tolik let tápání bez strategie. Tolik fata morgan, přifoukávaných nadějí, arogance, lží politiků, generálů i přihrávajících médií. Tolik let víry, že všechno zalepí jen peníze.
Skončil tak takřka sovětský experiment, že na středověkou společnost lze naroubovat liberální demokracii a běžný život západní společnosti. Autor nezapomene na demotivovaného maďarského majora, který mu před odjezdem domů na základně vyprávěl, že měl přesvědčovat o přednostech zdravotního pojištění vesničany, kteří mu, když jim pracně vysvětlil, oč jde, řekli, že poblíž není žádná nemocnice a mnozí nikdy neviděli doktora.
Bylo to celé proto, že poradci se točili v Kábulu jako na kolotoči, přičemž řada z nich, jak vyplývá z interních amerických hodnocení, se stala experty na zemi tím, že si v letadle přečetli bestseller Lovec draků.
Něco se skutečně povedlo – dívky chodily do školy, ženy – aspoň ty, které o to stály, se cítily svobodnější, z afghánské půdy už nikdy nevzešel teroristický útok. Ale celkově to bylo fiasko vrcholící pokrytectvím. Západ má na jedné straně plná ústa obav o Afghánce pod hrůzovládou Tálibánu, na druhé straně kancléřka Merkelová včera řekla, že Němci pomohou uprchlíkům „co nejblíže jejich vlasti“, přestože každý migrant z bezpečného a moderního Tuniska či Maroka je vítán jako uprchlík z pekla.
Západ je sice prohrou své „dobré“války zaskočen, tolik ho to ale nepálí, protože Afghánistán už ho po 20 letech nebavil. Ale pro Tálibán je to vítězství a pro radikály islámu vzpruha. Víra a vůle vítězí nad chytrými zbraněmi Západu. V Chóstu včera pohřbívali rakve s vlajkami USA, Británie, Francie NATO.
Pro svět islámu to má váhu jako odchod sovětských okupačních vojsk pro nás: pro Rusy, demoralizované rozpadem impéria, to byla hlavně technická potíž, kam umístit vrácené jednotky, my to však ještě 30 let poté pořád oslavujeme.
Je to výbuch, selhání a odhalená neschopnost, jakkoli nebude mít na postavení USA a vazby Západu ani zdaleka tak devastující dopad, jak se nyní v žáru chvíle prorokuje.
Ale přece: britský parlament volá na adresu USA „hanba“, nástupce kancléřky Merkelové mluví o debaklu, spekuluje se o tom, že pro Británii bude zítra největším kamarádem Francouz místo bratranců za oceánem, někdejší britský premiér Tony Blair označí americký plán stažení z Kábulu slovem „imbecilní“. Pro USA byla politika doma bližší než spojenci ve válce.
Takhle to mezi nejdůležitějšími členy NATO nebylo desítky let. Všichni teď myslí na Afghánce. Ale kdo vlastně myslí na nás?