Jiný Jan Hirt
Jak covidové časy změnily myšlení českého cyklisty
Dnes bude při horském dojezdu na Lagos de Covadonga opět tvrdě pracovat pro Nora Eikinga, překvapivého lídra Vuelty – a ta práce se mu bude líbit.
V posledních dvou letech se Jan Hirt hledal a měnil.
Už nebyl tím mužem, který při debutu na Giru 2017 exceloval v kopcích a vybojoval celkově 12. místo. Nebyl ani vysoce ceněným jezdcem, který v letech 2018 a 2019 pomáhal Kolumbijci Lópezovi v dresu Astany. Po přestupu do stáje CCC, kde si měl znovu zkusit post lídra, prožil Hirt špatný rok 2020 lemovaný zraněním i nemocemi. Navíc jeho tým zkrachoval.
V dubnu už coby cyklista stáje Intermarché – Wanty Gobert pronesl: „Loňský rok mě zlomil. Hlava to nějak přestala dávat.“
V sezoně 2021 chtěl najít někdejší drajv a chuť závodit.
Našel jste?
Řekl bych to tak, že po složité covidové době jsem v pozici, že se už z některých věcí nestresuju. Dřív jsem byl při závodech mnohem víc nervózní. Teď si řeknu: Když to nedopadne, tak to nedopadne.
Znamená to, že covidová doba změnila vaše priority?
Ano. Ujasnil jsem si, že když se vám na kole nedaří, život tím nekončí. Že cyklistika není všechno. Mám ji pořád hodně rád, ale už pro mě není celým životem.
Sportovní ředitelé stáje Intermarché – Wanty Gobert ve vás přitom stále vidí vrchařský talent s možnostmi usilovat o přední příčky v celkové klasifikaci. Co tomu říkáte?
Chvála je vždy příjemná. Ale nemyslím si, že jsem závodníkem na celkové pořadí. Spíš se vidím v pozici jezdce, který někomu pomůže. Mám to tak radši. Celkové pořadí? Vím o sobě, že dělám v závodě často chyby. Není jednoduché koncentrovat se tři týdny na celkový výsledek.
Raději byste tedy opět byl superdomestikem? Posledním mužem, jenž v kopcích zůstává s lídrem týmu?
To je pěkná práce, ne? Tedy pokud na ni máte dost silné nohy.
Na Giru jste je letos ve třetím týdnu dobré měl, v poslední horské etapě jste tehdy jel na sebe a vybojoval 11. místo.
Ale jo, na Giru jsem se chytnul. Jenže neměl jsem tam nikoho, pro koho bych tu formu prodal. A jet jen o umístění kolem 10. místa v etapě pro mě není ta správná motivace. Kdyby byl na Giru někdo, za koho mám zodpovědnost, budu se cítit líp. Prostě takový jezdec, kterému mohu pomoci na pódium nebo s kým hájím červený dres jako teď na Vueltě s Eikingem.
Tady vám vaše role vyhovuje?
Určitě. Mě tyhle věci stimulují. V Astaně jsme na každou Grand Tour mířili s tím, že pojedeme s Lópezem o celkové pódium, a já se pro něj pokaždé snažil odvést stoprocentní práci. Když vám pak lídr po etapě poděkuje, je to pro mě zadostiučinění a hned mám lepší pocit než z vlastního 10. místa v etapě. Ne že by to 10. místo bylo špatné. Přesto si po něm řeknu: Dobrý, zajel jsi slušně, ale k čemu?
Na začátku Vuelty jste od šéfa týmu Valeria Pivy dostal pokyn neztrácet zbytečně čas. Takže to s vámi na celkové pořadí stále chtěli zkoušet?
My to měli nastavené tak, že jediným naším lídrem je Meintjes (nyní celkově čtrnáctý), ale Piva po mně chtěl, ať neztrácím a snažím se zůstat v záloze. Jenže mně se do toho nechtělo. Říkal jsem mu, že úvodní časovku, která začínala stoupáním na vrchařskou prémii, zkusím jet místo speciálu na normálním kole o vrchařský dres, že radši vylítnu na ten kopec a pak už jen v klidu dojedu do cíle.
Což vám nedovolili?
Ne. Jenže mě se pak stejně ten časovkářský speciál rozbil a něco jsem ztratil. Načež za dva dny Rein Taaramäe od nás z týmu získal z úniku červený dres, což pro nás rozhodně není běžná událost, priority se měnily a všechno se hrálo na kartu Meintjes plus červený dres.
Ten nyní pro změnu bráníte pro Eikinga. Cítíte, že vážnost týmu během roku stoupá?
Určitě. Naše pozice se dost mění.
Před sezonou vaši stáj coby chudšího nováčka ve World Tour mnozí podceňovali.
Tehdy nás snad ani jako worldtourový tým nebrali. Ale už když jsme na Giru vyhráli etapu, začalo se to měnit. A druhou půlku sezony máme ještě lepší. Tady na Vueltě spousta worldtourových týmů nemá vůbec nic, zato my máme dohromady osm dnů v červeném plus vyhranou etapu a Eiking i Meintjes jedou o Top 10. Vedeme si mnohem líp než spousta dalších týmů.
Máte smlouvu i na příští sezonu. Láká vás návrat na Tour?
Moc ne. Giro s Vueltou jsou mi sympatičtější, radši zůstanu u nich. Na Tour je vše příliš vyhrocené a vystresované. Poziční boj je tam obrovský. Uděláte maličkou chybu a hned za to zaplatíte.
Ujasnil jsem si, že když se vám na kole nedaří, život tím nekončí. Že cyklistika není všechno.
Letos jste mohl startovat také na olympiádě, možnosti bojovat o ni jste se však vzdal. Proč?
Ne že by mě nezajímala, ale fakt se mi nechtělo podstupovat všechny ty restrikce, testování, karantény a dlouhé cestování. Přitom pak na olympiádě ani nemůžete jít na jiný sport nebo říct, že jste pochodoval na ceremoniálu. Navíc kdybych do Tokia odcestoval, byl bych už tady na Vueltě docela mrtvej.
Nelitoval jste své absence, ani když jste viděl v televizi vrchařskou trať v Tokiu?
Upřímně, bylo mi líto jedině to, že asi nikdy v životě nebudu olympionikem, že další šance už nepřijde.
Počkejte, je vám třicet a za tři roky jsou tu další hry. To už nebudete cyklistou?
Nevím. Ale ta příští olympiáda se koná v Paříži, v jejímž okolí asi moc těžkou a kopcovitou trať nepostaví. Spíš s tím nepočítám.