Evropa neví, co s Afghánci

Podle kancléřky Merkelové se mají o běžence starat afghánští sousedé

BRUSEL Je to chvíle, pouhých šest let, kdy kancléřka Angela Merkelová přesvědčovala zbytek Evropy, že je třeba přijmout běžence ze Sýrie a že stavění plotů po maďarském vzoru není žádným řešením. Výsledkem byl příchod milionu imigrantů, které Německo dosud jen obtížně vstřebává.

Jejím hlavním oponentem byl v roce 2015 mladý rakouský politik

Sebastian Kurz, tehdy šéf diplomacie. Obvinil kancléřku, že smlouva s Ankarou, která nechává starosti s imigrací na Turecku, výměnou za evropské miliardy pomoci je pokrytecká a neudržitelná.

Tento týden se oba politici sešli znovu. Kurz, tentokrát už v premiérském křesle, mluví pořád stejně. K přijímání afghánských běženců se staví odmítavě s tím, že Rakousko už jich přijalo dost. V přepočtu na obyvatele jich hostí alpská země čtvrtý nejvyšší počet na světě.

Zato Angela Merkelová, která se už pomalu loučí s politikou, mluví najednou úplně jinak než před lety. Už nenabízí žádné vize, jak potenciálním imigrantům, kterých mohou být podle odhadů statisíce, pomoci. Mluví váhavě spíše o tom, že by se humanitární úsilí mělo soustředit do zemí, které s rozvráceným Afghánistánem sousedí. Její opatrná slova ilustrují, jak velké má evropská sedmadvacítka z možné další imigrační vlny obavy. A také jak je rozdělená v tom, jak by měly vypadat nejbližší kroky.

Překotný vývoj v Afghánistánu jen zvýraznil, že Evropská unie stále nemá ucelenou imigrační politiku a na potenciální rizika reaguje se zpožděním.

Jednání posledních dní ukázalo, že napříč Evropou nakonec převážil spíše opatrný rakouský postoj. Tedy snažit se hasit humanitární krizi co nejblíž místu jejího vzniku.

Evropský blok už vyčlenil pro afghánské sousedy mimořádnou částku 600 milionů eur. Šéf německé diplomacie Heiko Maas křižuje středoasijské státy a snaží se dohodnout podmínky pro distribuci humanitární pomoci.

Jiný názor má lucemburský ministr Jean Asselborn, který unijní kolegy vybízel, aby po vzoru Británie přijali závazná čísla pro přijetí desítek tisíc afghánských azylantů. V možnostech EU je podle něj nabídnout ochranu alespoň 40 tisícům lidí na útěku.

Jeho návrh ale nikoho příliš nezaujal. Německý ministr vnitra Horst Seehofer mu vzkázal, aby nekomplikoval život velkým zemím, které afghánské utečence přijímají – se zjevnou narážkou, že malé a bohaté Lucembursko není běžencům nijak zvláště otevřeno.

Bavorský politik Seehofer se takto vyjadřuje dlouhodobě. Podle německého listu Die Welt je ale překvapivé, jak snadno přejala jeho slovník i dosluhující kancléřka. Merkelová opustila své teze o „solidární distribuci uprchlíků napříč Evropou“, místo toho se zaměřuje na deportace zamítnutých azylantů i na ochranu vnějších hranic evropské sedmadvacítky.

Odmítavý rakouský postoj k migraci sdílí zejména Řecko, které je na vnější hranici Schengenu, či také Slovinsko, které EU předsedá.

Nizozemsko či Španělsko jsou naopak nakloněné přijímání Afghánců a jejich rozdělování na základě kvót. Evropa je opět ve věci migrace dokonale rozdělena. Rozhodně posílily hlasy, které varují před velkým otevíráním hranic.

Všichni se obávají „magnetického efektu“. Neboli, čím prostupnější budou hranice a čím lepší naleznou Afghánci v Evropě výchozí podmínky, tím víc se jich dá pod dojmem této příznivé šance na pochod.

To si většina zemí sedmadvacítky nepřeje, chtějí udržet migrační vlnu dál od vnějších unijních hranic. Podobně jako v případě syrských běženců panují obavy, že skutečně potřebné uprchlíky doplní i potenciální teroristé. Už nyní byli mezi tisíci evakuovanými Afghánci i ti, kterým už byl dříve zamítnut do Evropské unie přístup.

Uvízli na hranici

Pozměněnou situaci v Evropě ilustruje i obtížně měřitelná veřejná nálada. Když během uprchlické krize před šesti lety utonul teprve tříletý syrský běženec Alan Kurdi, jeho fotka obletěla svět, vzbudila silné emoce a iniciovala záchranné akce ve Středomoří.

Když dnes trpí hlady afghánští uprchlíci na polsko-běloruské hranici, Evropu, unavenou masivní migrační vlnou posledních let, to už skoro nedojímá. Imigranti přitom údajně nemají přístup k pitné vodě a mají vážné zdravotní potíže.

Není to přitom od Evropy racionální postoj. Zatímco Afghánci prchají před reálnou hrozbou a nemají se kam uchýlit, k italským břehům připlouvají ve velkých počtech Tunisané, které do Evropy nepohání nic jiného než snaha ekonomicky si přilepšit a přisednout si k bohatšímu evropskému stolu.

Možným vysvětlením opatrného přístupu k Afgháncům je jejich větší civilizační i kulturní odstup od Evropy. Mnozí Evropané je podezírají, že mají spíše nižší vůli respektovat zákony a zvyky hostitelské země, stejně tak se jejich příslušníci častěji objevují ve statistikách kriminality, pokud je dotyčná evropská země eviduje podle původu pachatelů.

Takové stereotypy prohlubují některé kriminální případy z poslední doby. Německem například nedávno otřásl případ vraždy „ze cti“, kdy dva afghánští bratři zavraždili svou starší sestru, která se „provinila“tím, že chtěla mít na rodině nezávislý život. Německé úřady přitom odhadují, že podobných případů se v zemi ročně stanou desítky.

Běžencům chceme pomoci co nejblíže jejich vlasti. Angela Merkelová, německá kancléřka