Vztahy s Ruskem: být sebevědomí, ale i pragmatičtí

Po vrbětické roztržce jsou naše vztahy s Ruskou federací na bodu mrazu. Protože však se zemí váhy Ruska nelze vztahy nemít, je třeba odmítnout, aby jejich podobu diktovaly přehnané emoce.

Nechci zastírat, že česko-ruské vztahy jsou v mnoha ohledech na bodu mrazu. Tato situace nevznikla ze dne na den, zhoršuje se přinejmenším od roku 2014 a pochopitelně se na tom výrazně podepsala vrbětická kauza z dubna tohoto roku.

Úplná rezignace na vztahy s Ruskem, po které volala část politického spektra, by však byla krátkozraká. To mimochodem neudělala ani Velká Británie po případu Salisbury, ani Nizozemsko po sestřelení letadla MH17. Naopak bychom měli usilovat o znovunastavení vzájemných vztahů, přestože to bude běh na dlouhou trať a bude to bezpochyby cesta trnitá.

Na Vrbětice včetně smrti dvou českých občanů a miliardové škody jsme zareagovali jako suverénní a sebevědomá země. Jednali jsme rázně, ale nikoliv hystericky. Podařilo se nám poprvé v novodobé historii vyrovnat počty lidí na našich ambasádách, po čemž dlouho volaly naše bezpečnostní složky a řada politiků. Paradoxně odvahu k těmto krokům nikdy nenašli ti, kteří dnes bojují proti Moskvě nejhlasitěji...

Vztahy nelze nemít

Současný stav česko-ruských bilaterálních vztahů nelze redukovat pouze na naše vypjaté vztahy se současným politickým vedením Ruska. Rusko je geograficky, bezpečnostně, ekonomicky a kulturně vlivná země. Stálý člen Rady bezpečnosti OSN, počtem obyvatel největší stát Evropy a rozlohou největší stát světa.

V současné době prostě nelze „nemít“vztahy s Ruskem. Ukázal to summit prezidentů Joea Bidena a Vladimira Putina v červnu tohoto roku nebo minulý týden jednání kancléřky Angely Merkelové. Ani baltské státy nebo Polsko své kontakty s Moskvou nepřerušily, přestože jejich vztahy dlouhodobě patří k ještě vyhrocenějším, než jsou ty naše.

Vztahy s Ruskem by rozhodně neměly diktovat přehnané emoce, ale racionalita, pragmatismus a co nejširší politická shoda u nás doma. To je mimochodem úkol diplomacie, hledat řešení i v těch nejsložitějších situacích.

Zavřít ambasádu? Nesmysl

Proto na jednotlivých ministerstvech probíhá audit česko-ruských vztahů. Jeho dosavadní výsledky jsem představil zástupcům všech sněmovních stran na již druhém uzavřeném jednání u kulatého stolu ke vztahům s Ruskem. A jako pozitivní hodnotím zájem všech politických stran účastnit se těchto setkání organizovaných ministerstvem zahraničí.

Jsem přesvědčen, že je naším bytostným zájmem sedět u jednoho stolu s ruskými diplomaty. Ostatně to nedávno takto přesně prohlásil i bývalý náčelník generálního štábu a bývalý předseda vojenského výboru Severoatlantické aliance generál Petr Pavel, u kterého bychom vzhledem k jeho dlouhodobým názorům očekávali spíše radikálnější postoj.

Také proto doufám, že se nebude otevírat debata o uzavírání naší ambasády v Moskvě. Mít diplomatické zastoupení je prostě praktická nutnost. Počínaje podporou našich podnikatelů až po pomoc Čechům, kteří do Ruska cestují za poznáním, vzděláním nebo třeba za kulturou. Vždy bude jednodušší a pohodlnější, když třeba ztrátu pasu bude řešit pro české občany česká ambasáda než zastupitelský úřad například některé z členských zemí Evropské unie. Jen doufám, že tato debata je u konce.

Politika versus byznys

Jsem rovněž přesvědčen, že do hospodářské nebo kulturní spolupráce by politika měla obecně vstupovat co nejméně. Naše ekonomické vztahy s Ruskem přitom nejsou zanedbatelné. Ba právě naopak.

Sto miliard vývozu do Ruska a pozitivní obchodní bilance v hodnotě bezmála padesáti miliard sice jen snižují deficit v obchodu s ropnými produkty, u nich však nemáme realistickou alternativu. Po zavedení sankcí v roce 2014 navíc statistikám unikají české podniky vyrábějící přímo na území Ruské federace, podobně jako řada západních podniků. Evropská unie je největším investorem v Rusku. Desítky Čechů působí jako manažeři západních firem na ruském trhu, díky specifickému know-how jsou mezi nimi i generální ředitelé poboček globálních korporací.

Znovunastavení vztahů s Ruskem bude dlouhý proces. Příští vlády by se o to ale měly pokusit a jednání vést, jakkoliv výsledek nelze předjímat. A záměrně mluvím v množném čísle. Předpokladem je samozřejmě i vůle na druhé straně. Přál bych si nicméně, aby k celé věci nepřistupoval nikdo jen podle ideologie, či dokonce předsudků, ale abychom dokázali být pragmatičtí a brali v potaz český národní zájem.