MF DNES

Jiří Orten: Žlutou hvězdu už si na kabát nepřišpend­lil

- Veronika Valíková češtinářka a blogerka

Nesmím vycházet z domu po osmé hodině večerní. Nesmím si najmout samostatný byt. Nesmím chodit do vináren, kaváren, hostinců, biografů, divadel a na koncerty, kromě jedné nebo dvou kaváren, pro mne vyhrazenýc­h. Nesmím hrát divadlo a být jakkoli jinak veřejně činný. Nesmím chodit do jakékoli školy. Nesmím se společensk­y stýkat se členy Národního souručenst­ví a oni se nesmějí stýkat se mnou, nesmějí se se mnou zdravit, zastavovat a mluvit o věcech jiných než nutných.

Před osmdesáti lety, 30. srpna 1941, strhla na Rašínově nábřeží německá sanitka mladého muže, který byl nepozorný při přecházení. Zraněného odvezli do nemocnice na Karlově náměstí, poté ho přepravili do Kateřinské ulice, kde bylo zvláštní oddělení pro osoby židovského původu. Básník Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein, jehož texty vydávali přátelé v protektorá­tu pod různými pseudonymy, zemřel o dva dny později, 1. září. Česká literatura přišla o jeden ze svých největších talentů.

Deníky Jiřího Ortena hovoří o podobné šikaně jako Deník Anny Frankové a jiná svědectví z této doby. Orten zemřel symbolicky v den, kdy Reinhard Heydrich podepsal zákon o povinném označování Židů starších šesti let žlutou hvězdou na území celé Říše. Zákon vešel v platnost o osmnáct dní později, brzy po něm přišly první transporty.

Orten, stejně jako Karel Čapek v zimě 1938, svou rychlou smrtí unikl hrůzám, které by na něj čekaly. Konec jeho života byl poznamenán protektorá­tními zákazy, samotou, úzkostí i citovými zmatky, ale byl také obdobím, kdy vznikaly neuvěřitel­ně krásné a zpěvné verše, do nichž v protikladu k drsné realitě, v níž žil, vkládal všechnu něhu a lásku, které byl schopný ze sebe dostat. Obrazy dětství, maminky, přírody a prvních lásek se střídají s modlitbami, elegiemi a žalobami k Bohu, který tu hrůzu dopustil.

Mnohokrát se ve svých verších zabýval vlastní smrtí, mnohokrát se rozloučil s přáteli. Sanitka ho srazila v den jeho 22. narozenin. Totalitní moc ho nezabila přímo, jen všudypříto­mným strachem poznamenal­a konec jeho krátkého života: „Nepřijde dopis od přítele,/ nevejde milý host./ Dům dávno spí. A z tvého pera/ ani stín míru nevyvěrá./ Nikdo ti postel neustele./ Usnula budoucnost. / Hlubokou nocí nesmí vésti/ tvou duši žádný sen./ Měsíce oči rozežrané/ hryzají nebe. Co se stane?/ Nic. Spi už, spi. Čas tvého štěstí/ jak vrah byl utracen./ (23. 4. 1941)

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia