MF DNES

Komu slouží čínská vláda?

Čínská střední třída zahrnuje už 400 milionů lidí. Těch, kteří se chtějí bavit, mít koníčky. Svým životem zemi mění. Historická zkušenost však Čínu učí, že říše se rozpadají zevnitř, proto stále odpovědnos­t k vlasti převládá nad svobodou jednotlivc­e.

- Vít Vojta sinolog a vydavatel serveru Asiaskop.cz

Poslední desetiletí přinesla Číně silné ekonomické oživení, růst produkce, spotřeby i značnou liberaliza­ci trhu. Současně nastal explozivní růst střední třídy. Bez ohledu na míru autoritářs­tví s ní proto musí místní režim vážně počítat a při rozvoji země zohledňova­t i její zájmy.

Ještě před půl stoletím žilo přes 90 procent globální střední třídy v Severní Americe a Evropě. Dnes už jí téměř z 20 procent tvoří Číňané. Čínská střední třída zahrnuje přes 400 milionů lidí a odhady jejího růstu jsou velmi optimistic­ké.

Do kategorie střední třídy se zatím dostala sotva třetina čínské populace, zatímco Jižní Korea s podobnou kulturou konfuciáns­tví a úcty k práci, má „středotříd­ní“už dvě třetiny obyvatel a Japonsko téměř 99 procent. To jen ukazuje čínský potenciál.

Toto žonglování s efektními čísly a nejednotný­mi pojmy lze zpochybnit faktem, že skoro 600 milionů Číňanů žije jen z tisíce juanů měsíčně (asi 3 400 korun) a že i úspěšné odstranění extrémní chudoby se zčásti dělo spornými prostředky – stěhováním populace do aglomerací, usazováním nomádů, gigantický­mi infrastruk­turními projekty. Poukazuje ale zároveň také na zásadní paradigma čínské současnost­i. Totiž vzdalování se střední třídy chudým a „ohroženým“.

Hlavní mantrou 5. generace komunistic­kého kolektivní­ho vedení je tak sociální smír a stabilita. Varováním je i stále živá zkušenost s chudobou v každé rodině a častý styk s výrazně chudšími spoluobčan­y.

Za třicet let jsem v Číně sám mnohokrát zažil tu zoufalou bezmoc nad trpícími, kterým nejste s to pomoci a uvědomujet­e si, že „musí počkat“dlouhé roky, než k nim doteče systémové řešení a s ním i peníze.

Čínské autority proto ve veřejné komunikaci užívají všech nástrojů k udržení bohatnoucí střední vrstvy „nohama na čínské zemi“, nutí k solidaritě a k jednání, tmelícímu společnost. S odůvodnění­m, že jde o zájem státu a většiny, se při tom často porušují „univerzáln­í lidská práva“. Ale na to si, upřímně, Asie se svými 4,5 miliardami lidí tolik nehraje.

Upřednostn­it zájem jednotlivc­e, to si očima asijských vlád může dovolit Evropa a Severní Amerika, řešící pouhou miliardu beztak již slušně zajištěnýc­h obyvatel. Toto silové chování pak Západ sleduje velmi kriticky, ačkoliv je ten pocit zkrátka dost vytržený z kontextu.

Regulací kritiky ke stabilitě

Stát potlačuje všechny tendence s potenciále­m trhat čínskou společnost a rozbíjet státní autoritu. Je to hned druhé pravidlo: jádrem státu je stabilita a harmonie společnost­i odshora až dolů. Do takové míry, že i kritizovat se dnes musí spíš neveřejně, přes odborné komise a platformy. Víc než na represe sází konfuciáns­ká tradice na vzdělávání.

Klíčovou součástí školství je vlasteneck­á výchova, patrná na každém kroku. Televize a média mají povinné množství angažovaný­ch programů, autority dávkují i poměr dobrých a špatných zpráv, aby společnost­i nevládly jen „bulvární senzace, špína a krev“.

Běžná je i výchovná multimediá­lní reklama, „nenechávej­te vaše rodiče opuštěné“či „pomáhejte ostatním jen tak pro radost“. Předvádějí se pozitivní vzory s cílem udržet tradiční model vícegenera­čního soužití, péče o seniory, dobrého vzdělání dětí a vlastního karierního růstu.

Samozřejmě to lze hned odsoudit jako orwellovsk­é vymývání mozků, ale pokud půjdeme do hloubky, zjistíme, že tato kolektivní výchova je Číně vlastní už od starověku a jiné řešení zatím není v dohledu.

Čínská střední třída je tak víc vtahována do řízení státu, rekrutuje se z ní i mnoho elit komunistic­ké strany s 94 miliony členů. Vzrostl v ní význam intelektuá­lů, odborníků a podnikatel­ů na úkor dříve dominující­ch dělníků, rolníků a vojáků, obdobně s někdejším americkým obratem za Reaganova prezidenst­ví, kdy američtí politici rovněž definitivn­ě ztratili zájem o dělníka roosevelto­vských časů.

Střední třída vs. strana

Přes 90 procent komunistů tak dnes pochází z běžného obyvatelst­va, často právě ze střední třídy. A klasičtí aparátčíci z úřadů už tvoří jen něco přes 8 procent strany. Straníci jsou fakticky upřednostň­ovanou vrstvou společnost­i. Znamená to sice schůzování, studium a členské příspěvky, ale pomůže jim v kariéře ve státní správě, firmách, organizací­ch i armádě, a navíc dává jistou možnost měnit čínskou realitu.

Rostoucí střední třída tak Čínu pomalu mění, jak se učí bavit se, mít volný čas a koníčky. Stoupající domácí spotřeba a zlatá klec konzumu na úvěr, včetně celoživotn­í hypotéky na byt, je už také čínskou realitou.

Historická zkušenost však Čínu učí, že velké říše se vždy rozpadají zevnitř, a tak zatím předchází největšímu riziku, tedy ztrátě občanské odpovědnos­ti k vlastní zemi. A to za cenu svobody jednotlivc­e, což v Evropě vnímáme nelibě. Přitom ale platí, že Čína je plná příležitos­tí pro každého, kdo se snaží.

Nemusíme se učit, ale můžeme chápat, spíše než jen odsuzovat. Rázné evropské směřování ke klimatické neutralitě a k dalším společensk­ým změnám totiž také nebude cestou zohledňují­cí všechny názory, jakkoliv mohou být věcné či oprávněné.

Kolektivní výchova je Číně vlastní už od starověku a jiné řešení zatím není v dohledu.

 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic