Ať žijí blázni, rebelové a potížisté
Nebeské závody miliardářů Richarda Bransona a Jeffa Bezose daly vesmírné turistice reálné kontury. Jde pouze o náhodu, nebo je to další důkaz toho, že technický pokrok je nevyčerpatelný a inovace zázračné?
Inovace jsou procesem neustálého objevování způsobů, jak přeorganizovat svět do podob, které pravděpodobně nevznikly náhodou – a které jsou náhodou užitečné. Výsledné entity jsou uspořádanější a méně nahodilé než předtím. A inovace jsou potenciálně nekonečné, protože i když nám dojdou nové věci, vždy dokážeme najít způsoby, jak dělat stejné věci rychleji nebo za méně energie.
Jak vysvětluje britský publicista a popularizátor vědy Matt Ridley v knize „Jak fungují inovace“(2020), inovace jsou nejdůležitějším faktem moderního světa, ale jedním z nejméně pochopených. Jde o důvod, proč většina lidí dnes žije životy v prosperitě a pohodlí v porovnání se svými předky. K inovacím dochází, když lidé mohou svobodně přemýšlet, experimentovat a spekulovat. Stává se to, když spolu lidé mohou obchodovat. Stává se to tam, kde lidé relativně prosperují, nejsou zoufalí. Inovace jsou nakažlivé.
Výsledek evoluce
Inovace jsou často nepopulární, přes všechnu slovní podporu, kterou jim platíme. Navzdory hojným důkazům, že proměnily téměř všechny životy k lepšímu, je reakce většiny lidí na něco nového často nedůvěřivá. Pokud to není pro nás samozřejmé, máme sklon představovat si špatné důsledky, které se mohou projevit mnohem více než ty bohulibé. A klademe překážky inovátorům jménem těch, kteří mají nezadatelný zájem hájit status quo: investorům, manažerům i zaměstnancům z ohrožených odvětví.
Inovace jsou podle Ridleyho křehká a zranitelná květina, která se snadno rozdrtí pod nohama, ale rychle doroste, pokud to podmínky dovolí. Dějiny inovací odhalují některé překvapivě podobné vzorce. Ať už se to stalo včera, nebo před dvěma stoletími, ať už to byla technologie špičková, nebo jednoduchá, ať už to bylo zařízení velké, nebo malé, ať už šlo o vynález fyzický, nebo virtuální, úspěšná inovace se ukáže být průlomem. Zpočátku je inovace téměř vždy postupná, nikoli náhlá záležitost.
Proto je možné v rámci moderních technologických vynálezů vyprávět příběhy nevědomých, přirozených inovací, jako byl oheň, kámen a původ samotného života.
Vznikly v podstatě podobně: evolucí. V případě motorového vozu nám novější i starší verze připomínají verze předchozích technologií, jako jsou kočáry, parní stroje a jízdní kola. Až na malé výjimky se technologie vyrobené člověkem vyvíjejí z předchozích technologií vyrobených člověkem a nejsou vynalezeny od nuly.
Přestože jsou podle Ridleyho inovace postupným, evolučním procesem, často jsou popisovány ve smyslu revolucí, hrdinských průlomů a náhlého osvícení. Důvody jsou dva: lidská přirozenost a systém duševního vlastnictví. Je snadné a lákavé, když ten, kdo učiní určitý průlom, vyzdvihne právě jeho význam, zapomene na rivaly a předchůdce a ignoruje nástupce, kteří nápad převedou v praktický návrh.
Tolerance k chybám
Většina vynálezců neustále něco zkouší. Klíčová je tolerance k chybám. Je pozoruhodné, že během prvních let existence nové technologie – například železnice nebo internetu – přišlo nejprve na mizinu mnohem více podnikatelů než těch, kteří zbohatli. To vyvolává v některých lidech strach. Když však začali lidé nový produkt či službu používat a objevily se jeho dalekosáhlé pozitivní účinky, inovace se ukázala být nepostradatelná.
Inovace jsou vždy fenoménem spolupráce. Jeden člověk může udělat technologický průlom, druhý vymyslet, jak ho vyrobit, třetí, jak ho udělat tak levným, aby se uchytil. Thomas Alva Edison byl jen jedním z mnoha lidí, kteří vymysleli princip žárovky, ale byl to on, kdo ji proměnil v praktickou realitu. Zdokonalil žárovku ne inspirací, ale potem: se svým týmem vyzkoušel tisíce různých materiálů pro vlákno. „Neselhal jsem,“řekl jednou Edison, „pouze jsem vyzkoušel deset tisíc způsobů, které nefungovaly.“
Jak vysvětlil zakladatel moderní ekonomie Adam Smith, vynález nových nástrojů, nových strojů, nových materiálů a nových konstrukcí zahrnoval také dělbu práce. Jinými slovy – inovace byly samy o sobě produktem zvýšené specializace. V továrně na špendlíky si dělníci rozdělují úkoly a jsou ve své práci specializovanější a inovativnější, a tudíž produktivnější, takže náklady na výrobu špendlíků klesají. Rakouský ekonom Joseph Schumpeter vysvětlil, že inovace jsou klíčovou událostí kapitalismu, že rostoucí výnosy jsou potenciálně nekonečné.
Jak ukazuje Ridley, mezi politiky, novináři a veřejností panuje rozšířený názor, že věda vede k technologiím, které vedou k inovacím. Tento „lineární model“vládne mezi téměř všemi tvůrci politik a používá se k ospravedlnění veřejných výdajů na vědu jako paliva dalších inovací. I když se to někdy stává, stejně často se stává, že vynález je rodičem vědy: vyvinou se techniky a procesy, které fungují, ale jejich pochopení přijde až později.
Kdo jsou inovátoři
Stížnost, že inovace ničí pracovní místa, se objevuje v každé generaci. Naštěstí je mylná. V posledních dvou stoletích produktivita v zemědělství dramaticky vzrostla, ale zemědělci se přestěhovali do měst a dostali práci ve výrobě. Produktivita ve výrobě pak prudce stoupla, což uvolnilo obrovské množství lidí k práci ve službách, a přesto stále nic nenasvědčovalo masové nezaměstnanosti. Svíčky nahradila elektrická světla a výrobci ořezávátek našli jinou práci v jiných odvětvích.
Výdobytky průmyslové revoluce, včetně parního stroje, mechanického tkalcovského stavu či telegrafu, proměnily kdysi 19. století, podobně jako výdobytky dnešní digitální revoluce – počítač, mikročip a internet – změnily naši dobu. Jak vysvětluje americký vydavatel Walter Isaacson v knize Inovátoři (2015), v jádru obou změn stáli inovátoři, kteří spojovali svou představivost a vášeň s úžasnými možnostmi nových technologií.
Vynález počítačů neproběhl v jednom okamžiku, nýbrž šlo o proces postupný. Protože první počítače spoléhaly na velké, drahé a křehké elektronky, které spotřebovávaly hodně elektřiny, šlo o nákladné kolosy, které si mohly dovolit jen velké korporace, významné univerzity nebo vojenské ústavy. Tranzistor se pak pro digitální svět stal tím, čím byl parní stroj pro promyslovou revoluci.
Internet byl vybudován soukromými firmami, částečně podporovanými státem, především však byl výtvorem volné skupiny nesourodých akademiků a hackerů, kteří spolupracovali jako rovný s rovným a otevřeně sdíleli své nápady. Nešlo o náhodnou shodu okolností. Internet vznikl z přesvědčení, že moc a znalosti na světě mají být decentralizované, nikoli centralizované.
Není osamělých géniů
Vůdci byznysu jsou sebevědomí a nároční, přesto v ostatních vzbuzují loajalitu. S charizmatem povzbuzují nekonvenční přístupy. Motto Steva Jobse znělo: „Ať žijí blázni – lidé, co nezapadají. Rebelové, potížisté. Kulaté kolíčky v hranatých otvorech.“Podobný dar inspirovat má i zakladatel Amazonu Jeff Bezos, který své spolupracovníky dokázal nadchnout natolik, že se vypravovali tam, kam by je to samotné nenapadlo.
V čele nejúspěšnějších projektů digitálního věku stáli šéfové, kteří pěstovali spolupráci a zároveň dokázali předložit vizi. Příliš často jsou tyto vlastnosti vnímány jako protichůdné: šéf může mít buď otevřenou náruč, nebo být zapáleným vizionářem.
Nejlepší šéfové však dokážou obojí. Dokonce i Steve Jobs a Bill Gates navzdory své konfliktní, horlivé povaze dokázali vytvořit silné týmy a vzbuzovat v nich loajalitu.
„Inovace se častěji rodí v týmech, než že by se jako pomyslná žárovka zažehávaly v hlavách osamělých géniů. Platilo to v každé éře kreativního varu. Jak za dob vědecké revoluce, tak za dob osvícenství i průmyslové revoluce existovaly organizace podněcující spolupráci a sítě usnadňující sdílení myšlenek. Ačkoli byli mnozí z vynálezců internetu a počítačů bezesporu geniální, většiny svých pokroků dosáhli týmovou prací,“vysvětluje Isaacson.
Klíčová je svoboda
Klíčovým momentem inovací je svoboda. Svoboda směny, experimentování, představování, investování a neúspěchu. A svoboda spotřebitelů odměňovat inovace, které se jim líbí, a odmítat ty, které se jim nelíbí. Liberálové tvrdí nejméně od 18. století, že svoboda vede k prosperitě, ale málokomu se podařilo přesvědčivě najít mechanismus, onen spojující článek. Tím jsou inovace.
Jak ukazuje Matt Ridley, inovace je dítětem svobody, protože je to svobodný, tvůrčí pokus uspokojit svobodně vyjádřené lidské touhy. Inovativní společnosti jsou svobodné společnosti, kde lidé mohou svobodně vyjadřovat svá přání a hledat uspokojení těchto přání a kde kreativní lidé mohou svobodně experimentovat, aby našli způsoby, jak tato přání naplnit.
Inovace nelze snadno plánovat, protože ani lidská přání, ani prostředky jejich uspokojení nelze snadno předvídat v požadovaném detailu. Inovace se jeví jako nevyhnutelné až zpětně, protože vazba mezi touhou a uspokojením se projeví až poté. Inovace jsou kolektivním podnikáním, protože jedna mysl ví příliš málo o ostatních myslích. Inovace jsou organické, protože jsou reakcí na autentické a svobodné touhy.
Bez inovací bychom podle Ridleyho měli neradostné vyhlídky na nízkou životní úroveň vedoucí k politickému rozdělení a kulturnímu rozčarování. S nimi máme před sebou zářnou budoucnost dlouhověkosti, blahobytu a zdraví, více lidí vede více naplněné životy, ohromující technologické úspěchy a lehčí dopad na životní prostředí planety. A někteří z nás můžeme dokonce létat i do vesmíru.
Inovace jsou dítětem svobody a rodičem prosperity. Opouštět je by bylo krátkozraké. Je udivující, že jeden živočišný druh kombinuje atomy a elektrony světa tak, že vytváří nové a termodynamicky nepravděpodobné struktury a myšlenky, které jsou prakticky využitelné pro naše blaho. Neexistují žádné praktické meze pro prosazování inovací. Budoucnost je vzrušující a je to nezastavitelná hybná síla inovací, která nás tam zavede.