Bolest, která pořád nemizí. Česko hledá stoper star

Je to celkem paradox. Léta český fotbal žehrá na to, že nevychovává střelce, tvořivé záložníky a rychlá křídla. Ofenzivní hráče, kteří dělají z fotbalu zábavu a rozhodují zápasy.

Ale když teď hledáte největší slabinu národního týmu, do kterého místa v sestavě zapíchnete prst?

Do středu obrany.

Odtud střílí bolest, která až příliš často ochromuje celý systém.

Nedělní zápas v Belgii, kde oslabené Česko podle očekávání prohrálo 0:3 a ztratilo naději na přímý postup na mistrovství světa v Kataru, tenhle problém neodhalil, jen potvrdil. Ale hlavně donutil k zamyšlení.

Těžko můžete narychlo slátané stoperské dvojici Kalas–Kaša vyčítat, že si neuměla poradit se silákem Lukakuem. A těžko se můžete zlobit na trenéra Šilhavého, že sestavu vzadu neposkládal jinak, protože tentokrát zkrátka neměl kde brát. Z různých důvodů mu z plánů pro střed obrany vypadli Kúdela, Čelůstka, Zima a Brabec, už předtím další adepti Hovorka či Petrášek. Proto musel do akce Kaša, za normálních okolností varianta číslo šest až sedm.

Hromada absencí ale nesmí zakrýt, že Česko má ve stoperském prostoru přetrvávající problém, i když je zrovna v plné síle.

Dávno pryč jsou časy, kdy stačilo, aby trenér do středu obrany postavil dvoumetrové hlavičkáře, kteří soupeře přetlačí silou a pak bez přemýšlení odkopnou balon do bezpečí. Doba si žádá čím dál víc: rychlost, přehled, obratnost, pružnost. A hlavně citlivou a přesnou rozehrávku, protože právě od stoperů a jejich součinnosti s brankářem se začíná s výstavbou hry.

Nemusí se vám to líbit, můžete to považovat za riskantní, můžete postaru namítat, že kdo hraje na jistotu, nic nepokazí. Ale trend, který úspěšně razí elita, nelze přehlížet ani se mu vzpírat.

Jenže kolik stoperů, na které sedí přívlastek „moderní“, teď Česko vlastně má? Zoufale málo. Započítat můžete slávistu Kúdelu, s ním v sestavě se úroveň obranné čtyřky v klubu i v reprezentaci okamžitě zvedá. Jenže mu pomalu táhne na pětatřicet a zrovna teď ho trápí zdraví. Pochroumaná kolena už několikrát vyřadila jeho parťáka Hovorku, typově ideální variantu.

Během Eura se ustálila dvojice Kalas–Čelůstka, na šampionátu obstála možná až nečekaně, ale detailní statistiky vám odhalí, že v soubojích ani při rozehrávce to taková sláva nebyla, navíc i Čelůstkovi je už dvaatřicet a tělo se mu ozývá čím dál častěji.

Hodilo by se, kdyby někdo ze stoperů prorazil v elitní zahraniční lize a týden co týden čelil top kvalitě, jenže kromě bažanta Zimy, který čerstvě přestoupil do Turína a teprve se rozkoukává, v některé z top pěti soutěží Česko nikoho nemá.

Také proto vyznělo srovnání s Belgií tristně. A může být hůř: pokud se tahle bolest nezačne hned léčit v klubových akademiích a juniorských výběrech, bude se v příštích letech ozývat čím dál palčivěji.