10 let od tragédie hokejistů
Zpověď Karla Rachůnka staršího o ztrátě syna při leteckém neštěstí v roce 2011: „Té nehodě se mohlo předejít. Na ruské úřady se zlobím.“
Ta zpráva přesně před deseti lety zasáhla všechny hokejové fanoušky. Celý tým Lokomotivu Jaroslavl zahynul. Karel Rachůnek starší – stejně jako celá rodina – se s tím nedokázal srovnat dodnes. „Člověka to nikdy nepřejde tak, že by na to nemyslel,“říká Rachůnek starší v upřímné vzpomínce na syna Karla, který se na mistrovství světa v Německu 2010 postaral o jeden z nejslavnějších gólů české historie. Díky legendární televizní hlášce Rachna kachna dodnes zůstává v myslích fanoušků.
Víme, že se vám o tom nemluví snadno. Přesto, vybavíte si, jak jste se o tom neštěstí dozvěděl?
Byl jsem v práci a slyšel jsem, jak to hlásí v rádiu. Ještě jsem se rychle podíval na internet, co se o tom píše, a jel jsem domů za manželkou.
Člověk se nikdy nedokáže smířit s tím, že mu zemře dítě.
Ne, to nejde. Ale naučili jsme se s tím žít. Máme dvě další děti a teď i vnoučata. Život musí jít dál, i když je to těžké.
Co vám v prvních týdnech a měsících pomohlo?
Rodina. Chvíli jsme se dávali dohromady přes psychology, i nějaké prášky tam byly. Ale nějak jsme se z toho postupně dostali. A samozřejmě zaměstnání. Vrhnul jsem se do něj, abych aspoň na chvíli zapomněl. Lidi v práci mi hodně pomáhali.
Dokázali se v té době Karlovi mladší bratři Ivan s Tomášem soustředit na hokej?
Myslím, že to pro ně bylo hodně složité. Pro oba to bylo živobytí, museli chodit dál do práce jako každý člověk. Všichni jsme se tenkrát snažili pomáhat si navzájem.
Jste na ruské úřady naštvaný, že zavinily smrt vašeho syna?
Ano, zlobím se na ně. Té nehodě se mohlo předejít důkladnějšími kontrolami letadla a pilotů. Proběhlo nějaké vyšetřování, dostávali jsme od nich informace, ale neměli jsme sílu přemýšlet nad tím, co se opravdu stalo. Karlovi to život nevrátí.
Havárie letadla bohužel všechno změnila. Co vás dnes napadne, když vidíte Karlův dres s číslem 4 pod střechou zimního stadionu ve Zlíně?
Dnes už to člověk tak nevnímá. Máme doma spoustu Kájových velkoformátových fotek, aspoň takhle je s námi. Člověka samozřejmě potěší, že je tam společně s dalšími legendami zlínského hokeje, ale radši bych ho měl živého tady mezi námi. Manželka to snáší o něco hůř než já, ta už na zimní stadion nechce chodit.
Neměli jsme sílu přemýšlet nad tím, co se opravdu stalo. Karel Rachůnek starší otec
Ve Zlíně se v listopadu 2012 konala benefice na počest vašeho syna, na kterou přijel i nový tým Jaroslavle a řada hvězd českého hokeje. Jak na ni vzpomínáte?
Potěšilo mě, že byl stadion vyprodaný a všechno se vydařilo. Ukázalo se, že lidi měli Karla rádi. Postavou byl hromotluk, ale povahou upřímný a v kabině oblíbený. Byl takový i jako malý, veselý extrovert.
Zůstaly po něm dvě děti, jdou v jeho stopách?
Matěj (13) hraje hokej za Slavii Praha, Kačenka (11) zase hraje florbal za Black Angels. Každý rok k nám jezdí na prázdniny a na Kačenku jsme se už byli podívat na turnaji, teď se zase chystáme za Matýskem. Stejně jako Kája hraje v obraně.
Od leteckého neštěstí uplynulo deset let a opět se připomíná. Jak to snášíte?
Víte, člověka to nikdy nepřejde tak, že by na to nemyslel. To nejde, my už s tím musíme dožít. Stalo se to, nikdo to nevezme zpátky. Takže vzpomínky na něj v médiích mi nevadí. Kdybych řekl, že nejsem pyšný, co Kája i další naši kluci dokázali, tak bych lhal. Nikdy jsem z něj přitom nechtěl mít jen hokejistu.
Jakou nejhezčí vzpomínku na něj máte?
To je těžké, bylo jich moc… Asi zmíním, jak jsme za ním s manželkou přijeli do Kanady, když začínal hrát NHL. Tehdy nám řekl, že nám nikdy nebude moct vrátit to, co my jsme mu věnovali. Ale jako každý táta mám i spoustu vzpomínek na různé dovolené, výlety a podobně. Když má člověk tři kluky, tak se s nimi nenudí. (úsměv)
Jak se tedy dostali k hokeji?
Všichni tři měli odmala hodně energie, takže jsme je s manželkou vedli ke sportu. Dělali plavání, basketbal, lyžování, fotbal, ale zvítězil hokej. Měli výhodu, že si vyzkoušeli víc sportů a jiný pohyb než jen bruslení na ledě. Věděl jsem i z vlastní zkušenosti, že to pomáhá. Ale už tenkrát se to vnímalo jinak. Když jsem s klukama chtěl jet během jarních prázdnin lyžovat, řekli mi: Pane Rachůnku, ale oni hrají hokej, to nejde.
Měli jste jako rodiče ambice, že by měli hrát extraligu nebo NHL?
Ne, to nás vůbec nenapadlo. Až když se postupně dostali do mládežnických reprezentací, tak jsme si říkali, že v nich asi něco je. Kája se přitom v patnácti ve Zlíně nevešel do dorostu a dva roky jsme ho vozili do Vsetína, kde hrával. Pak se vrátil, sbíral zkušenosti mezi muži v Prostějově v první lize a trenér Stavjaňa si ho vytáhl do A týmu. Tehdy hrála extraligu ve Zlíně celá juniorská pětka Žižka, Rachůnek – Balaštík, Vala, Ambruz. Dnes je to něco nepředstavitelného.
Pro bratry byl vzorem?
Kája a Ivan spolu vyrůstali a Tomáš k nim vzhlížel. Viděl odmala, že hrají hokej a brzo to bylo na vysoké úrovni. Měli spolu hezký vztah.
Jaký jste na ně byl jako hokejový otec?
Stěžovali si, že je málo chválím, ale já jim vždycky povídal: Dobrá práce se chválí sama, chlapci. (úsměv) Občas jsem je přece jen pochválil, ale spíš jsem je držel při zemi a měl připomínky. Po zápasech jsem jim řekl svůj názor na jejich výkon. Nemuseli s ním souhlasit, ale stačilo mi, aby pak zapřemýšleli, jestli ten táta přece jen neměl v něčem náhodou pravdu. Hlavně mi ale šlo o to, aby neměli problémy ve škole a byli vychovaní.
A čím by se Karel živil, kdyby nehrál hokej?
Podle mě by byl elektrikářem. Manuálně byl velmi šikovný, i mistři ve škole ho chválili. Nebo by se věnoval autům a motorkám, které byly jeho velkým koníčkem. Pořídil si i Harley Davidson a rád na něm jezdil.
Jak si pamatujete jeho léta v NHL? Působil v Ottawě, Rangers a New Jersey.
Když tam šel, říkal nám, že tři roky určitě vydrží a pak se uvidí. Chtěl se poprat o šanci hrát NHL. V Ottawě ji dostal už první rok, ale zranil se a pak dohrál sezonu na farmě. V té další Senators vytrejdovali ruského beka Kravčuka do Calgary a uvolnilo se jim místo v obraně, Karel už pak hrál stabilně. Měl i slušný prostor, nastupoval v přesilovkách i oslabení.
Víc se ale prosadil v Rusku. Čím to bylo?
Podle mě mu to v Rusku sedělo víc a měl tam velmi slušnou smlouvu. Pořád měl přitom možnosti, aby se do NHL vrátil. Ještě v roce 2011, kdy spadlo letadlo, mohl jít do Columbusu, nabízeli mu pěknou smlouvu.
V reprezentaci se usadil až později, na první mistrovství světa jel v roce 2009, kdy mu táhlo na třicet.
Předtím tam byla zlatá generace, prosadit se v takové konkurenci bylo strašně těžké. Židlický, Hamrlík, Modrý, Špaček, Kučera, Kubina, Kaberle, Šmehlík, Šlégr… Co jméno, to pojem. Ale nestěžoval si, v roce 2010 v Německu si to bohatě vynahradil.
V semifinále proti Švédsku vyrovnal v poslední minutě, komentátor Robert Záruba křičel svoji hlášku „Rachna kachna, to to letělo“a Češi nakonec slavili titul mistra světa. Byl to jeho vrcholný okamžik?
Asi jo. Ten gól ho trochu proslavil, začali ho víc vnímat i fanoušci, do té doby byl pro širší veřejnost trochu nenápadný. Sám mi po šampionátu přiznal, že do nominace se možná dostal díky tomu, že spousta hráčů z NHL odřekla. Všichni je předem odepisovali, ale v kabině se semkli. Herně mu to sedělo, třeba ve finále padl náš vítězný gól potom, co ve vlastní třetině sebral puk, zavezl ho do útočného pásma a přihrál před bránu Rolinkovi. Dařilo se mu, byl na vlně.