SBOHEM, ROŠŤÁKU
Jedna z největších hvězd francouzského filmu a jeden z nejoblíbenějších herců českých diváků zemřel včera v Paříži ve věku 88 let.
Dlouhá léta byl tradičním filmovým idolem žen uhlazený typ lva salonů. Pak přišel Jean-Paul Belmondo a zahájil novou éru.
Zrozen novou vlnou
Už žádný antický krasavec s klasicky řezanými rysy a s vybranými způsoby, nýbrž rošťák z předměstí, který odzbrojuje přirozeným šarmem plebejce a křivý nos mu nikterak nebrání v dobývání ženských srdcí. Obyčejný kluk odvedle, který přes všechna uličnictví přiroste k srdci, takže mu divák rád odpouští a drží palce bez ohledu na to, na které straně barikády právě stojí.
Takový byl Jean-Paul Belmondo, francouzský herec, producent – podílel se mimo jiné na výrobě filmů Policajt nebo rošťák či Muž z Acapulca, ve kterých měl hlavní role, i kaskadér; ostatně jednoho si zahrál v komedii Zvíře. A v neposlední řadě umělec spjatý se slavnou francouzskou novou vlnou.
Psal se rok 1960, když Godardův projekt U konce s dechem změnil kinematografii i Belmondovu zatím nevalnou kariéru. Do té doby herec usiloval spíše o divadelní slávu, třebaže pár menších postav před kamerou už měl za sebou. Ale teprve s filmařskou generací Godarda, se kterým natočil ještě Bláznivého Petříčka, Truffauta se Sirénou od Mississippi nebo de Broky a jeho Muže z Ria začal strmě stoupat výš.
S 60. lety totiž přišel jiný druh hrdinů. Blázniví dobrodruzi, gangsteři, ztracenci, provokatéři, odchovanci ulice. Chlapíci, kteří umějí rány dávat i přijímat a ještě během akce cedí jedovaté průpovídky.
Odtud už byl jen krůček k postavám na hraně zákona, zábavně škodolibým, kdykoli se jim podaří napálit komisní úředníky či neschopné policisty. Pochopitelně opět s pomocí akrobatických kousků, které
Belmondo miloval, vymýšlel a zásadně prováděl sám, přestože se několikrát zranil, třeba při natáčení veseloher Zvíře a Bezva finta.
Mistr dvojrolí
Se stejnou ležérní nedbalostí nosil proletářský civil jako historické kostýmy v dobových snímcích od od Cartouche po Manžele z roku II, nicméně nonšalanci si uchoval, i když přestoupil na stranu spravedlnosti ve filmech Strach nad městem, Samotář, Profesionál nebo v odlehčené podobě v příběhu Policajt nebo rošťák.
Jeho nejsilnější zbraní byla naprostá samozřejmost a nejlépe ji uplatnil ve dvojrolích, kde mohl střídat dvě protichůdné polohy. Počínaje
Zvířetem, v němž vedle kaskadérského potížisty hrál i zhýčkanou hvězdu, za niž zaskakuje, a konče Mužem z Acapulca, kde se se coby uštvaný spisovatel špionážního braku nechal vláčet výplodem vlastní fantazie, neprůstřelným tajným agentem bondovského ražení.
Chybné proroctví
Během krátké doby se Belmondo stal více než hvězdou, totiž živoucí legendou. Už si mohl vybírat, s kým a co chce točit, už si směl dovolit výstřednosti, vtípky a nečekané nápady při práci. Dokonce i vysněné divadlo jej vzalo na milost.
Paradoxně se dá říci, že právě díky úspěchům na jevišti překlenul 90. léta, kdy se v kinematografii znovu měnil styl. Očekávalo se, že se pokusí o pořádný filmový návrat, jenže v roce 2001 byl Belmondo postižen mozkovou mrtvicí a kvůli rekonvalescenci na několik let zcela zmizel ze scény.
Teprve o sedm let později přišlo Belmondovo rozloučení v podobě snímku Muž a jeho pes, dojemného příběhu vysloužilého vojáka, který jednoho dnes skončí na ulici jen se svým čtyřnohým přítelem. Traduje se, že inspiraci našel herec v bezdomovci, kterého potkával.
Kupodivu za svou bohatou dráhu nezískal Belmondo příliš trofejí. Za celoživotní dílo má Zlatého lva z Benátek, francouzského Césara za výkon ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte odmítl převzít kvůli autorovi dotyčné sošky, jenž kdysi pohaněl dílo hercova otce.
Ale na člověka, kterému jeho učitelé na konzervatoři prorokovali, že si kvůli svému zjevu nikdy nezahraje milostnou scénu, toho Jean-Paul Belmondo dokázal víc než dost.