Bitva o pěstouny: Barnevernet u nás?
Při rušení kojeneckých ústavů vylila Sněmovna s vaničkou i dítě. Senát má dnes rozhodnout, zda bude možné předávat děti do pěstounské péče bez ohledu na bydliště dítěte a navíc i bez rozhodnutí soudu.
Případ Evy Michalákové, které norský sociální úřad Barnevernet odebral děti a posléze ji soud zbavil rodičovských práv, vzbudil v Česku obrovskou vlnu zájmu a solidarity. Jak však v Česku bývá zvykem, téměř nikdo se nezamyslel, jak institut odebírání dětí funguje v Česku, kde je využíván stejně hojně, ne-li více než v Norsku. Nemáme sice svůj Barnevernet, Michalákových však máme stovky.“
To je citace pod záznamem pořadu Otisky doby – Český Barnevernet, který uvedla ČT v květnu 2018. Tento pořad otřásl snad všemi sociálními pracovníky OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, tzv. sociálka). Jednostranné výpovědi rodičů, volání po trestech pro sociální pracovníky, zveřejňování záběrů dětí. To vše pod taktovkou předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte Kláry Laurenčíkové.
V pořadu byli pracovníci OSPOD doslova kamenováni za to, že umístili děti do pěstounské péče na druhém konci republiky. „V životě by mě nenapadlo, že je možné vzít dítě jen tak, bez jakýchkoliv podkladů,“říká tam jedna z protagonistek.
Dnes je v Senátu projednávána novela zákona, která nejenže umožňuje předávat děti do přechodné pěstounské péče bez ohledu na bydliště dítěte, ale navíc i bez rozhodnutí soudu. Přitom pro pracovníky OSPOD a všechny zúčastněné, především pro dítě, představuje odebírání dětí rodičům velký stres i se soudním rozhodnutím v ruce a soudním vykonavatelem a Policií ČR v zádech.
Schválení novely ve Sněmovně počátkem srpna předcházela obrovská mediální kampaň pod heslem „Děti patří do rodiny“a s cílem zakázat umísťování dětí ve věku do tří let do ústavní péče. V čele této kampaně stála opět Klára Laurenčíková. Na jedné straně ostrá kritika pro nedůvodné odebírání dětí – a na druhé straně v novele paragraf, který pravomoc „sociálky“posiluje? Kritici OSPOD dávají do rukou sociálním pracovníkům zbraně, za které je nedávno chtěli hnát k trestní odpovědnosti. Co stojí za touto schizofrenií a jde tu vůbec o děti?
Každé dítě do rodiny?
Umísťování nejmenších dětí do ústavní péče má nahradit síť přechodných pěstounů. Ta je však velmi nestabilní. Stačí nahlédnout do jejich veřejně přístupného seznamu. Aktuálně v něm není ani jeden volný pěstoun z Čech, na Moravě je jich pět. V Praze má 40 % pěstounů výkon pěstounství přerušený. Pěstouni si navíc stanovují kritéria, jaké dítě jsou ochotni přijmout. Pokud chtějí zákonodárci zakázat umísťování dětí do ústavní péče, musí přechodným pěstounům přikázat převzít do péče jakékoliv dítě v kteroukoliv dobu. Zda je to reálné, novela neřeší.
Přechodné pěstounství v dnešní podobě bylo zavedeno novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí před osmi lety. Jeho záměrem bylo nahradit umísťování zvláště nejmenších dětí do ústavní péče po dobu, než se budou moci vrátit do biologické rodiny. Proti tomu se nedá nic namítat a není důvod nikoho přesvědčovat, že milující rodina je pro děti lepší než ústav. Jenže aktuální novela teď dělá z přechodného pěstounství v trvání jednoho roku univerzální řešení pro každé dítě, které se ocitá bez řádné péče, a umožňuje jeho nadužívání.
S přetrháváním navázaného citového pouta k přechodným pěstounům se každé dítě vyrovnává jinak. Pokud je v této péči dlouho nebo opakovaně, je to pro dítě trauma. Vrací-li se z přechodné pěstounské péče do ústavu, je to psychické týrání. Ministerstvo
práce a sociálních věcí předkládá Senátu v souvislosti s projednávanou novelou stanovisko, ve kterém suše konstatuje, že dětí se do ústavů z přechodné pěstounské péče vrací minimálně, v roce 2020 pouze 26. Jak to jde dohromady s heslem, že každé dítě patří do rodiny?
Zákon musí být jasný
Dočasné umísťování dětí do Klokánků a podobných zařízení na žádost rodičů, kteří se ocitají v tísni, novela zakazuje. Smlouvy o pobytu v těchto zařízeních si naopak děti mohou uzavírat samy bez souhlasu rodičů, pokud jim to rozumové schopnosti dovolí. Kdo a jak toto bude určovat, novela neřeší.
Navržená úprava je nesrozumitelná i právníkům. Ministerstvo chce chyby v novele následně odstranit metodickými výklady a částečně zhojit v mezidobí, než jednotlivá ustanovení nabudou účinnosti. Avšak zákon přece musí být jasný i laické veřejnosti a není možné ho opravovat metodickými pokyny.
V roce 2002 vetoval prezident Václav Havel tehdejší zákon o výkonu ústavní výchovy, kde bylo navrhováno předávání dětí do smluvních rodin. Odůvodnil to slovy: „Úmluva o právech dítěte zakotvuje v čl. 16 ochranu dítěte před vystavením svévolnému zasahování mj. do soukromého života a práva dítěte na zákonnou ochranu proti takovým zásahům. Dále čl. 4 Ústavy svěřuje ochranu práv a svobod soudní moci. Zde dochází k zásahu do základních práv dítěte na základě smluvního vztahu bez jakékoliv kontroly soudem.“Podle aktuálně projednávané novely mají být děti předávány do pěstounských rodin jen na základě žádosti OSPOD. Sněmovna sice tehdy Havlovo veto přehlasovala, ale prezident se obrátil na Ústavní soud – a ten mu dal za pravdu.
Nová úprava nechrání děti ani rodiny, zato má potenciál personálně rozložit OSPOD a vyvést systém z kontroly státu. Osud sociálně-právní ochrany dětí je nyní v rukou Senátu.