Skupina něco něco vybarvuje šedivou všednodennost Útržky

Dvojici s úžasně nekonkrétním názvem něco něco, jež vydala desku Útržky, tvoří zpěvačka Alžběta Trusinová a zpěvák, kytarista a producent Tomáš Tkáč. A když se ještě zastavíme u jejího jména, je vlastně velmi výstižné – jejich písničky připomínají hrubé náčrty, nezařízené pokoje, které si můžete zabydlet vlastním nábytkem, obrazy, představami a sny. Prostě něčím.

Obrysy tvoří kytarově-klávesový indie pop s jasnými vazbami na post punk stylu Joy Division, rané New Order a podobně. Textově i hudebně jsou to opravdu „útržky“, účinně minimalistické písničky, v nichž není nic navíc. Příběhy naznačené několika málo slovy, strohé melodie, strojové rytmy. Alžběta Trusinová jistě není „školená“zpěvačka, ale její zvláštně frázovaný a nezúčastněný projev je přesně tím, co něco něco potřebuje. Platí to i pro Tomáše Tkáče, který zpívá podobně jako třeba Petr Fiala z Mňágy a Žďorp. To jest spíše vypráví, než aby procítěně stavěl vokální klenby.

Nevyčítat si strach

V Útržcích slyším jasnou návaznost na tolik oblíbenou poetiku maloměsta, kde člověk den co den zakopává o stejné tváře, chodí stejnými místy a „tísní se tady“. něco něco hovoří jasnou, srozumitelnou řečí, což se týká textů, ale i hudby. Jsou to vlastně rození hitmakeři, přitom se nijak nevnucují. Čekají trpělivě, až si jejich melodií všimnete. V jejich skladbách je hodně nahořklého humoru, pokrčených ramen, smíření, ale nikoliv rezignace. „Zastavit se stát, přestat utíkat/zastavit se stát, nevyčítat si strach“, zpívají ve skladbě Ráno a ústřední myšlenka je pro ně natolik neodbytná, že se jako ozvěna vrací v závěrečné písni Strach, kde je ovšem posílená o slova „věřit sám sobě“. Takto napsané to zní obyčejně, ale někdy prostě člověk potřebuje slyšet takto „obyčejnou“útěchu a podporu. A tohle album ji nabízí.